%20(1).png)
.png){kind=logo}
.png)
%20(2)%20(1).png)
.png)
.png)
.png)
.png)
.png)
Arkanologové, známí také jako Magičtí Knihovníci, jsou skromným řádem nižších lidských čarodějů a badatelů, kteří zasvětili své životy uchovávání, ochraně a dešifrování vědění. Nejsou to jen správci zaprášených svitků, jejich doménou jsou Kamenné knihy, posvátné památky, v nichž se podle legend uchovává duše a příběh každého smrtelníka po jeho smrti. Říká se, že být Arkanologem znamená znát víc než ostatní, ale nést také tíhu pravd, které by mnozí raději zapomněli. Jejich znalosti jsou často nebezpečné, jejich archiv skryté, jejich komunita tichá a jejich přísaha jednoduchá.
„Paměť je moc. A moc musí být chráněna.“
Sídlí na odlehlém ostrově Tuscto, kde se nachází jejich hlavní knihovna a archiv Kamenných knih. Odtud spravují síť tajných skrýší rozesetých po celém Vel Dōranu. Také u nich platí například, že bývalý knihovník je povinen vždy nabídnout přístřeší a nocleh jinému knihovníkovi.
Tvrdí se že první Arkanologové vznikli v době, kdy Vel Dōran otřásala série magických pohrom, způsobených nezkrocenými silami mladých čarodějů, rozzuřených draků a neznalost dávných rituálů. Skupina přeživších mágů se tehdy rozhodla, že jediný způsob, jak zabránit opakování katastrof, je uchovat vědění a učinit je přístupným těm, kdo jsou na něj připraveni. Podle tradice se počátky řádu pojí s Legendou o Kamenných knihách. Když smrtelníci pochopili, že jejich skutky se neztratí, ale budou navždy zapsány, vznikla potřeba strážců, kteří budou schopni tato svědectví číst, třídit a chránit. Tak se zrodili Knihovníci, ne jako učitelé magie, ale jako poutníci paměti, ovládající svůj tajný druh magického umění a nižší magii.
Jejich posláním je shromažďovat a chránit veškeré magické a historické záznamy, od svitků a tabulí, až právě po Kamenné knihy. Dešifrovat zapomenuté jazyky a runy. Střežit nebezpečné poznání před těmi, kdo by jej zneužili. Sloužit jako nestranní rádci a svědci dějin, i když se pravda stane nepohodlnou. Arkanologové věří, že „paměť je stejná zbraň jako meč“ a dokonce někdy je ještě ostřejší.
%20(1).png){kind=small}
Arkanologové
Magičtí knihovníci
Hierarchie řádu
Řád Arkanologů má přísně danou strukturu, neboť práce s věděním, mocnými artefakty a kamennými knihami vyžaduje nejen dovednost, ale i důvěru a zodpovědnost. V řádu má každý své pevně stanovené místo a žádný titul není udělen bez dlouhých let služby. Písař je učedník, jenž tráví své dny v tichu archivů, opisuje staré svitky, pečlivě čistí a opravuje poškozené knihy a učí se rozpoznávat nejběžnější praktiky Arkanologů. Písař nevelí, ani nerozhoduje, je očima a rukama řádu, které se teprve učí jemnému dotyku s pamětí světa. Po letech učení a zkoušek se Písař může stát Archivářem. Tento člen řádu je již plně zasvěcený, ovládá čtení prastarých jazyků i základy magických pečetí a má přístup k vybraným, avšak stále omezeným sekcím ve velké knihovně. Archivář je ten, kdo vede samostatný výzkum, sepisuje vlastní teorie a často se vydává do ruin či chrámů, aby přinesl nové záznamy či Kamenné knihy. Z řad schopných Archivářů se rekrutují na určitý čas i Vyhledávači, terénní knihovníci, kteří tráví pak čas mimo bezpečí archivu. Jejich posláním je pátrat po Kamenných knihách, ztracených svitcích a zakázaných grimoárech. Vyhledávač je zvyklý na cestování, často do nebezpečných či zakázaných míst a ovládá jak základní magické obrany, tak i způsoby, jak bezpečně odnést či zapečetit nalezený artefakt, po uběhlém času se opět Vyhledávač stává Archivářem a opět pracuje v knihovně. Je to způsob praktikovaný několik set let, jelikož práce a restaurování kamenných knih je velmi náročná a přečtením velkého množství kamenných knih dokáže přivést člověka k šílenství, takto řád koriguje i mentální zdraví svých členů. Nad všemi zmíněnými stojí v řádu Mistr, zkušený Arkanolog, který vyučuje složité postupy práce s magickými pečetěmi, obnovu a rekonstrukci poškozených Kamenných knih a správu chráněných archivů. Mistr má právo určit kdo z řádu se stane na čas vyhledávačem a vysílat tak mladé Archiváře do terénu, aby pátrali po ztracených svazcích a přinášeli je zpět do bezpečí řádu. Jeho slovo v otázkách výcviku a metod práce jsou konečné. Na vrcholu řádu stojí Velký Arkanolog, vůdce a ochránce celého společenství a správce ostrova. Velký Arkanolog dohlíží na všechny činnosti v řádu, rozhoduje o tom, co smí být zveřejněno a co musí zůstat v tichu archivů a jeho slovo má váhu zákona ve všech královských síních.
Kamenné Knihy
Kamenné knihy jsou jedinečné magické artefakty, které vznikající po smrti každého smrtelníka. Jakmile životní esence, Mātrā, opustí tělo, začne tkáň pomalu tuhnout, až se z celého těla stane monolit z jemného kamene. Tento kámen se rozevře v podobě desek či listů, na nichž se objeví písmo, obrazy a vzory představující vzpomínky, pocity myšlenky a činy zesnulého a dokáže vtáhnout držitele do smyčky života mrtvého. Čím starší Kamenná kniha je, tím je křehčí. Některé, pocházející z nejstarších věků a jsou rozbité na střípky a každý úlomek nese část onoho příběhu jedince. Dotyk s Kamennou knihou, i pouhým fragmentem, přenese držícího do obrazu konkrétní vzpomínky zesnulého, jako by ji prožíval na vlastní kůži. Právě proto Arkanologové při manipulaci s těmito artefakty nosí kožené rukavice, přímý kontakt je povolen pouze při čtení a pouze tomu, kdo je dostatečně vycvičen, aby se dokázal od vzpomínky odtrhnout. Nezkušený čtenář může v knize uvíznout, někdy na hodiny, jindy navždy. Kamenné knihy jsou pro Arkanology svaté. Nejenže uchovávají pravdu o životě zesnulých, ale často obsahují detaily o zapomenutých kouzlech, zakázaných rituálech či ztracených místech. Jsou terčem lovců relikvií a černých obchodníků, a proto také řád Knihovníků vysílá své Vyhledávače, aby je našli dříve, než padnou do nesprávných rukou.
Čtení Kamenné knihy a Magie Arkanologů
Čtení Kamenné knihy není obyčejným listováním stránkami, je to rituál, který spojuje čtenáře s duší zesnulého. Arkanolog při čtení pokládá ruku, někdy stačí jen špičky prstů na kamennou desku, nechá svou Mātru splynout s magickou stopou, která v kameni přetrvává a vědomě se ponoří do záznamu života. V tu chvíli se mysl přenese do vzpomínek, prožívá je z první osoby a to s takovou intenzitou, že hranice mezi čtenářem a původním vlastníkem knihy se může rozplynout. Pro pozorovatele se může zdát že se čtenář v realitě jen zastavil, jelikož se přestal hýbat a ignoruje své okolí. Nedoporučuje se sahat na čtenáře, neboť bylo zaznamenáno několik případů, že pokud jsou záznamy dostatečně silné dokáží pohltit dalším dotykem dalšího člověka, který se dotkne kůže čtenáře. Kožené rukavice chrání před nechtěným dotykem a nedobrovolným vstupem do vzpomínek, ale při samotném čtení je nutné rukavice sejmout. Proto je tento úkon vyhrazen pouze zkušeným Arkanologům, začátečník by mohl ztratit pojem o čase nebo se ze vzpomínky nevrátit vůbec, proto se trénuje na úlomcích, které neobsahují kompletní příběh.
Kouzla a pěčetě Arkanologů
Pouze knihovníci ovládají specifickou větev magie, kterou nezná žádná jiná magická škola ve Vel Dōranu. Tato pečítící kouzla jsou velmi silná a vyžadují dokonalou znalost magických pečetí i práce s Mātrou. Nezkušení knihovníci se jich obávají, jediná chyba může knihu znehodnotit a s ní i nenávratně ztratit celý životní příběh, který uchovávala. Některé pečetě je možné aplikovat i na jiné artefakty než jsou knihy, ale s velkou opatrností. Ovšem zkušený knihovník dokáže na okamžik zapečetit například dveře do místnosti.
Složení úlomků
{Frāgmentum Vitāān}
%20(4).png)
Mocné kouzlo, které umožňuje spojit rozbité Kamenné knihy, pokud všechny části patří k sobě. Kniha musí být opravena přesně podle vzoru magických proudů, jinak se její obsah navždy ztratí.
Pečetící magie
{Sigillum Kudiāen}
Ochranné kouzlo, které uzamkne Kamennou knihu, aby ji nikdo nemohl číst bez svolení. Pečeť může trvat staletí, ale pokus o prolomení nesprávným kouzlem často knihu poškodí.
Znehodnocení
{Eāxtrum Mārgān}
krajní řešení, při němž je obsah Kamenné knihy záměrně vymazán nebo zkreslen. Používá se výhradně tehdy, pokud by její čtení mohlo způsobit katastrofu. Tuto praktiku znají jen mistři, i tak je nutné předem se poradit s Velkým Arkanalogem.
Poslední obřad knihovníků
Knihovníci nesou na svých bedrech také těžké břímě, které jim svěřily předešlé generace. Jednou z jejich nejtajemnějších a nejnáročnějších schopností je Poslední obřad, rituál, při němž dokáží převést lidský život do podoby Kamenné knihy. Tento proces se vztahuje výhradně na přirozeně umírající, většinou staré lidi, jejichž tělo již nedokáže dál nést tíhu života. Knihovník se dotkne hrudi umírajícího, položí na něj ruce v rituálním gestu a začne pomalý, bolestně vyčerpávající přenos. Životní energie se odplavuje, bolest mizí a duše člověka získává zasloužený klid. Umírající necítí utrpení, pouze hluboký mír, který jej provází na samém konci jeho cesty. Pro samotného knihovníka je však obřad těžkou zkouškou. Během něj musí projít celým životem zesnulého a to i jeho radostmi, láskami i křivdami, bolestmi a chybami. Sdílí jeho poslední myšlenky, poslední slova a emoce, které jej na cestě doprovází. Tento proud vjemů dokáže zasáhnout hluboko do duše knihovníka a často jej změnit. Každý Poslední obřad zanechává stopy, jemné jizvy, které se ukládají do paměti a někdy přetrvají i celý život.
Výsledkem je Kamenná kniha, do níž je uložen odkaz a paměť zesnulého. Ta se stává součástí velkého knihovního archivu, kde spočívají tisíce podobných duší.
Použití této schopnosti na zraněné či nemocné je výjimečné a vždy obestřeno tíživým rozhodnutím. Léčitelé a druidové dokáží ve většině případů zachránit tělo i mysl, ale když není jiná možnost, může knihovník nabídnout smrt bez bolesti. Tento čin však musí vždy vycházet ze svobodného rozhodnutí, jak umírajícího, tak samotného knihovníka.
Ylthar’an
.png)
Umožňuje čtenáři vrátit se ze vzpomínky okamžitě, i pokud byla iluze Kamenné knihy příliš silná. Pečeť se umisťuje na vršek knihy nebo čtecí rukavici.
{Pečeť návratu}
Veyra’sil
.png)
Zachování obsahu Kamenné knihy v neporušené podobě. Knihu lze číst, ale nelze ji upravit ani kouzlem poškodit. Používá se pro historické záznamy a cenné svědectví.
{Pečeť stříbrné paměti}
Khar’dum
Krajní ochrana, při níž kniha po porušení pečeti vzplane oslnivým světlem a rozpadne se na prach. Používá se výhradně na svazky obsahující hrozbu pro celý Vel Dōran.
{Pečeť světla}
Narth’quar
.png)
Úplné skrytí obsahu knihy před zrakem – kniha se jeví jako prázdná. Používá se na nebezpečné nebo zakázané svazky.
{Pečeť stínů}
Arkhim’set
.png)
Dočasné spojení úlomků Kamenné knihy, které se nemohou držet pohromadě běžnou cestou. Kouzlo má omezené trvání a vyžaduje opakovanou obnovu, ale pro jednorázové přečtení postačí.
{Pečeť úlomků}
Thoryn’vell
.png)
Natrvalo umlčí vzpomínky obsažené v knize, čtenář sice vidí souvislosti, ale neprožije žádnou emoci. Používá se v případech, kdy je nutné zachovat fakta, ale odstranit nebezpečný emocionální vliv.
{Pečeť konce hlasu}
Set hlavních Pečetí
Legenda O kamenných knihách
Vypráví se, že v pradávných dobách se nad Vel Dōranem vznášela tíha kletby i požehnání. Bůh paměti, jehož jméno bylo dávno vymazáno ze známých jazyků, se rozhněval nad zapomnětlivostí smrtelníků. Viděl, jak hrdinské činy mizí v prachu, jak lži přepisují pravdu a rozhodl se, že svět už nikdy nezapomene. Seslal proto kletbu či kouzlo, které mělo navždy změnit podstatu smrti a zaslíbení v Êdenu. Když smrtelník vydechne naposledy, jeho tělo se nezmění v prach, ale v kámen a ten se rozevře jako kniha, jejíž tvrdé stránky nesou celý jeho život. Tak se zrodily Kamenné knihy, memento a svědci všech skutků, dobrých i zlých. Někteří říkají, že to byla odměna pro hrdiny, jiní, že trest pro hříšníky. Pravda je taková, že Kamenná kniha nemůže lhát, a proto se mnozí vládcové báli, aby jejich vlastní svazek jednou nepromluvil proti nim. Arkanologové věří, že v den, kdy bude prvotní Kamenná kniha objevena, otevře se brána k Bohu oné paměti, a svět se bude muset zodpovídat za všechny své činy.
„Až poslední dech opustí tvé rty, neodejdeš do ticha. Staneš se slovem, jež nelze zapomenout.“
Ostrov Tuscto
Archív knihovníků
Ostrov Tuscto je jediným místem na světě, kde žijí výhradně Arkanologové, strážci Kamenných knih. Jeho pobřeží je lemováno šedými útesy, mezi nimiž se choulí malé přístavy. Ostrov lemují zašedlé pláže a přírodní útesy, kde se nacházejí malé přístavy. Zde občas kotví rybářské loďky, jejichž posádky zajišťují Arkanologům dopravu a obživu. Pobřeží je jinak neobydlené a přístup je přísně hlídán. Na okraji města stojí kamenné sklady, kde se uchovává jídlo a základní potřeby. Arkanologové se spoléhají především na ryby, chléb, sýry a byliny. Nejsou zde žádné trhy, vše je rozdělováno dle potřeby a připravováno vlastními silami. Každý Arkanolog si jídlo připravuje sám, avšak řád udržuje zvyk veřejných večerních hostin. Ty se konají v hlavních sálech každý den a slouží nejen k jídlu, ale i k výměně poznatků, zpráv a výsledků výzkumů. Během hostin se však pije střídmě, cílem není radovánka, nýbrž pospolitost. Většina života ostrova se odehrává právě ve vybudovaném městě, rozprostřeném kolem dokola a cesty stoupající k Věži znalostí. Ulice jsou úzké, dlážděné tmavým kamenem, a mezi nimi stojí jednoduché, strohé domy. Město není velké, působí spíše jako klášter než jako klasická osada. Obydlená část ostrova je prostá a funkční. Mladší Arkanologové bydlí ve spolubydlení, v jednom domě žije i nad deset knihovníků, kteří sdílí pracovnu, lázeň, kuchyň a skromné ložnice. Zkušenější a vyšší členové řádu mohou mít vlastní menší komnaty, ale i ty jsou strohé a slouží spíše jako prostor pro odpočinek než pro okázalost. Každý pokoj je vybaven jen lůžkem, psacím stolem a regálem na knihy. Soukromí je zde vzácné a považuje se za zbytečný přepych. Ovšem pokud dům nemá místnost s kádí, jsou na ostrově veřejné lázně rozdělené dle pohlaví. Celé vnitrozemí ostrova se postupně zvedá k mohutné věži, která dominuje horizontu. Věž je centrem života i duchovním srdcem ostrova. Zde se nachází nekonečné archivy Kamenných knih, učebny, výzkumné komnaty a rozsáhlé síně. Do nejvyšších pater smí vstoupit jen Mistři a Velký Arkanolog, zatímco dolní patra slouží Písařům a Archivářům a nejspodnější patra poté ukládají desetitisícileté poznatky. Magická věž Thāelvathān, je to jedinou stálou magickou věží a říká se o ni, že „nikdy nemizí“ , žádná iluze, žádné kouzlo nedokáže zakrýt její siluetu, neboť sama stojí na hranici hmotného a duchovního světa.
Na Tuscto se nelze vydat jen tak. Přístup je povolen pouze těm, kdo obdrželi zvláštní povolení Magické asociace nebo samotného řádu. Obyčejní lidé nemají právo na ostrov vstoupit. V přístavech sice čekají ochotní rybáři, kteří Arkanology převážejí, ale nikdo cizí nemůže jejich služby využít bez doprovodu a zaručení knihovníka. Ten, kdo by se odvážil porušit toto pravidlo, se okamžitě stává provinilcem. Neoprávněný vstup na Tuscto je považován za těžký přestupek vůči celému nynějšímu magickému světu a je neprodleně hlášen Magické asociaci. Vetřelce pak čeká výslech a přísný trest za rušení práce Arkanologů. Ani ti, kteří získají povolení ke vstupu, nesmí nahlédnout všude. Návštěvníci jsou vždy doprovázeni Arkanologem, jenž se za ně osobně zaručuje. Většina nejdůležitějších míst ostrova zůstává cizím očím navždy skryta, od tajných archivů až po rituální síně, kam vstupují jen ti zasvěcení.
Bytí v oparu: Bylina knihovníků
V srdci ostrova, kde se stýká moudrost a tíha paměti, roste a je pěstována zvláštní bylina známá pod jménem Mirralisk, v lidové řeči také „Zapomněnka knihovníků“. Nejde o obyčejný list či plevel, nýbrž o rostlinu, jež vyrůstá pouze ve stinných zahradách magických věží a ruinách, ale právě zde na ostrově Tuscto ji pečlivě dlouhodobě pěstují učenci. Mirralisk má hebké zelené listy s jemným fialovým žilkováním, které v noci vydávají na krátko slabou zář při dotyku, jakoby se v ní zrcadlily vzpomínky mnoha generací.
Listy lze sušit a poté kouřit v malých dýmkách, což rychle navodí otupělost smyslů a zamlžení bolestivých vzpomínek. V jemnější podobě se z nich připravuje hořkosladký čaj či odvar, jehož účinek přichází pomaleji, ale působí déle a méně drasticky. Knihovníci Mirralisk využívají především při či po náročných období, kdy například z umírajícího odčerpají životní energii a prožijí celou jeho existenci v jediném okamžiku. Taková zkušenost, byť posvátná, dokáže zanechat hluboké jizvy na duši. Mirralisk proto není drogou, ale spíše léčivým štítem, který pomáhá učinit bolest snesitelnější. V archívu bývá běžné, že se zapaluje i kadidlo z Mirraliskových stonků, jehož lehký, nasládle dřevitý dým se rozlévá v chodbách.
Arkanologové i písaři se tak dokáží soustředit na práci s menším náporem vnějších emocí, zatímco knihovníci nalézají alespoň krátký klid. Ovšem rostlina není bez rizik. Příliš časté užívání může vést k odcizení se vlastní paměti, k zamlžení důležitých faktů či neschopnosti odlišit skutečné vzpomínky od těch prožitých při rituálech, takový ztracený knihovník se pak stává v řádu druhořadým a pomáhá jen s úklidem a již mu není svěřována důležitá práce. Proto je Mirralisk vnímána jako dar i zkouška, kdo se na ni spoléhá příliš, snadno upadne do zapomnění i v samotném řádu.
