Magičtí kováři | Lovci Fialek {TRPG}

V dějinách Vel Dōranu existovala povolání, která vždy sebou nesla slávu. Bardi zpívali o válečnících. Dějiny psaly o králích. Legendy šeptaly jména mocných čarodějů, kteří přetvářeli skutečnost svou vůlí. Ale v základech každé z těchto legend, skrytí za oponou této slávy, stáli magici kováři. Řemeslníci, kteří nevytvářeli jen obyčejné zbraně nebo nástroje… ale vázali samotnou magii do hmoty. Když se řekne "kovář", mnozí si představí muže s kladivem a kovadlinou. Ale magický kovář je něco jiného. Něco více. Je to člověk, který těží nejen ze síly paže, ale ze síly magie samotné. Magie sama o sobě je nehmotná. Proudí jako vítr, praská jako blesk, mihotá se jako plamen. Ale když se do ní zasadí tvar, když se ukotví do hmoty, může být ovládána, předávána a zachována. V jeho dílně se nelijí jen zbraně a zbroje, ale rodí se artefakty s duší.

Magický kovář tvoří předměty, které sice nemluví, ale pamatují si, chrání a nebo zabíjejí. Bez nich by nebyly zbraně, pečetě, relikvie, ani kouzelné prsteny tak mocné jako je známe dnes. Tito lidé jsou nenápadní, ale jejich výtvory psaly dějiny.Magický kováři nejsou v dnešních dnech, jen mistři kladiva a alchymisti žáru a energie.

Pracují se samotným dechem světa a vdechují ho do kovu. Každý jejich úder má rytmus. Každý jejich nádech má směr. Každý nástroj, který opustí jejich dílnu, je němým svědkem něčeho většího než jen řemesla, stává se mocným artefakt se vzpomínkou samotného mistra tohoto umění.

Ne všichni ve světě však rozumí tomuto umění. Dokonce i někteří mladí čarodějové se na magické kováře dívají s despektem, jen dokud nepotřebují novou hůl, vylepšený artefakt nebo opravit relikt, který je chrání. Ve starých spisech se o magických kovářích mluví jako o strážcích tvaru. Když se v srdci rodí kouzlo, kovář mu dává tělo. Není to méně vznešené než samotné kouzlení.

Magičtí Kováři
Magii nelze jen seslat. Magii je třeba přikovat. Připoutat. Vyžhavit a vtisknout.

Kovářské instrumenty – Verāthinské nástroje

Magický kovář bez svých nástrojů je jako malíř bez štětce. Má talent, má vizi, ale nic, čím by ji převedl do světa. Každý nástroj, který používá, je nejen pomůckou, ale přenašečem magické energie, zrcadlem záměru a někdy i vloženou vzpomínkou. Tyto nástroje se ve staré veldorianštině nazývají Verāthiān – Instrument duše.

Každý kovářský instrument je jedinečný. Nástroje nejsou vyráběny sériově. Začínající magický kovář si je buď vytvoří sám během svého studia a přijetí do učení u kováře, nebo je později zdědí od svého mistra po předání řemesla na svého učedníka. Předávají se z generace na generaci, ale vždy jen tomu, kdo rozumí nejen jejich tvaru, ale i jejich tichému hlasu.

Základní nástroj každého magického kováře je magické kladivo, známé jako Vērath-Khor, se nepoužívá pouze na tvarování kovu. Každý úder má rytmus, který vibruje magií. Když kovář tepe do horkého předmětu, současně zapisuje vrstvy, sílu a záměr. Existují kladiva určená pro uzemnění (silné, těžké, s dutým jádrem) a kladiva pro jemné rytmy (dutá, lehká, zvučná jako bubínek). Kladivo je nástrojem, který rozhoduje, zda magie vstoupí tiše nebo s hromem.

Jehla, Vērath-Sael, používá se při tvorbě zdobených drobných artefaktů a pevných pečetí. Jehla není obyčejná, její hrot je zhotoven z vlažného kovu, slitiny, která reaguje na teplotu. S jehlou se nepracuje silou, ale trpělivostí a přesností. Věří se, že špatně vedená jehla může napsat kletbu i tam, kde měl být požehnání.

Kovářské kleště, Vērath-Gael, slouží k uchopení rozžhaveného magického kovu. V praxi ale nesou i funkci vázání magického jádra. Když se drží předmět obyčejnými kleštěmi příliš dlouho, magie se může vypařit či narušit kovářův záměr. Kleště zajištují kontrolu nad tvořeným výrobkem, neboť jsou sami jako magický artefakt sám!

Kovadlina, Vērath-Dumār. Každá kovadlina je považována za „druhou mysl“ kováře. V magickém kontextu se do ní vpisují zbytky kouzel z předchozích kovaných zakázek a tak se postupně stává živým reliktem ve kterém je nahromaděná magická energie, tyto kovadliny se poté musejí magicky očistit a odčerpat z nich přebytečnou energii, či jsou vykupovány magickou asociací a slouží jako doplňkové baterie pro nejrůznější drobné účely.

Pečetník jehož název ve Veldorianštině zní Vērath-Nūr, je rituální disk nebo prstenec s rytými glyfy, který slouží k „přitlačení“ magie do předmětu záhy po vykování. Pečetník je vždy vyráběn zvlášť pro dané kouzlo a zanechává otisk a usměrňuje magii po určitou dobu dokud artefakt "nevychladne". Může být jednorázový (z mědi a lehkých slitin), nebo trvalý (ze stříbra, oceli, nebo magické rudy). Bez správné pečeti se magie může uvolňovat z artefaktu ve formě {šerotřpytu}, pečetník onen efekt potlačuje a vstřebává.

Jak kovat magii – Nauka vázání magie

Magie není kov. Nedá se uchopit, roztavit, ohladit nebo přinutit, aby držela tvar. A přece se to kovářům daří. Jak? Odpověď spočívá v umění vázání magie. V tom, jak ji navléknout do hmoty, ukotvit do tvaru, zpomalit její přirozený chaos. Každý mág cítí magii jinak, jako proud, dech, světlo nebo šepot. Ale kovář? Kovář ji slyší jako rytmus. A v tom je celý klíč: zatímco čaroděj formuluje kouzlo skrze svou vůli, magický jazyk a magii přemlouvá. Kovář ji zakotví skrze její přirozený rytmus a formu, se kterou se sám sladí.

🜂 Zásady vázání magie:

Tvar určuje funkci – přímka vede, spirála shromažďuje, kruh chrání.

Magie nemá ráda prázdné místo – každé nevyplněné místo se může stát hnízdem pro cizí vliv, motiv musí být vždy uzavřen.

Záměr musí být čistý – pokud kovář neví, co chce, magie si to vymyslí sama. A to nikdy nekončí dobře.

Staré předměty se nezaklínají znovu bez očištění – relikvie nesou vzpomínky a emoce, které mohou rušit nový zápis. A takzvané překování, je složité i pro opravdové novodobé mistry.

První fáze: Probuzení hmoty

Kovář nezačíná magií. Začíná materiálem. Vybírá kov, kámen, dřevo nebo kost, která je schopna rezonovat s kouzlem. Ne každý materiál je vhodný. Některé vedou energii příliš rychle, jiné ji dusí. Zkušení kováři poznají správný kousek podle chvění, vůně nebo světla, které na povrchu zanechá dech. Tento materiál je nejprve zahřát, buď v běžné výhni, nebo v magickém ohni, Vēraflāemēth, dračím ohni. Zahřátí slouží k probuzení, magie přichází pouze tam, kde je hmota vnímavá.

Druhá fáze: Rytmus a dech

Jakmile je hmota připravena, přichází kladivo. Ale kovář neudeří hned. Nejdříve ladí rytmus. U některých škol, např. styl Ygnarii se před tepáním a při něm zpívá. U jiných jako je styl Kathur-Denn, se dýchá hluboko a údery následují přirozený rytmus srdce kováře.

Tepání probíhá ve vrstvách, stejně jako zápis Gravettinu:

Záměr (kořen kouzla)

Forma (jak se má kouzlo chovat)

Vazba (k čemu má být připojeno - ke kovanému předmětu)

Uzamčení (čas, prostor a trvání)

Třetí fáze: Vložení energie

Samotný zápis ale nestačí. Magie je žravá a potřebuje výživu, impuls, aby se spustila. Kovář tedy v určitém okamžiku vkládá svou vlastní magickou energii, kus sebe. Učedníci používají jednoduchý dech nebo dotek s lehkým požehnáním. Opravdový mistři vkládají intenci takříkajíc, přes své srdce přímo v procesu. Obyčejní kouzelníci tento výklad nechápou zcela, ale díky tomuto umu jsou výrobky magických kovářů opravdu brilantní a funkční prací.

Čtvrtá fáze: Uzavření

Nejdůležitější, ale často opomíjená fáze. Uzavření znamená, že přidaná magická hodnota v předmětu je hotová, ale musí být zamknuta, aby neutekla. To se provádí chlazením například v oleji a měsíční vodě. A zavřením a utišením pomocí pečetníku!

Pět stylů kování magie

Každý styl kování magie je jako jazyk, má svou melodii, logiku, rytmus a vnitřní pravidla. Magický kovář se obvykle učí jeden, vzácně dva, ale jen legendy vládnou všemi pěti. Styl určuje, jak magie vstupuje do hmoty a jak se v předmětu chová. Nejde jen o techniku, ale o filozofii. Jde o vztah mezi kovářem a magií samotnou.

Styl, který vzešel z Aldenory, oblíbený mezi lidmi, zejména mezi těmi, kdo tvoří artefakty pro stabilitu, ochranu a trvanlivost. Varrūnský styl se pozná podle trojitého úderu. Kovář tepe třikrát na tentýž bod v přesně odměřeném rytmu. Každá fáze trojice slouží jinému účelu, první z nich je volání, druhý je vpis a třetí je uzamčení. Varrūnské kování se používá především u holí, brnění, pečetí a magických stavebních prvků. Je to pomalejší styl, ale neobyčejně spolehlivý. Magie v něm nekolísá, neduní a takříkajíc nebloudí. Pracuje se zde s těžkými kladivy, krátkými fázemi chlazení a ohřívání a hlubokým dechem.

Varrūnský styl – Uzemnění

Tento styl pochází z posvátných hájů a je spojen s éterickou kulturou elfů. Ygnarii nepracují jen s kovem, pracují s pamětí a záměrem. Kovář zde nesmí být jen řemeslník. Musí být posluchač. Styl využívá zpěv, dech, vibrace. Magie je vedena pomocí melodie, Vērath-Elion, měkkého kladiva a komunikace s materiálem. V některých případech je zvykem se před samotným zápisem dotknout předmětu, navázat tichý, mentální kontakt a takříkajíc si jej osahat. Styl Ygnarii se používá při tvorbě zbraní s pamětí, šperků a elfských medailonů a živých pečetí. Tato magie odpovídá, pokud se na ni mluví správně. Je citlivá, osobní a často si zachová kus osobnosti kováře. Taktéž je to jeden ze stylů, který lidé ani trpaslíci se nedokáží naučit! Tvrdí se že magické meče z rukou elfských kovářů jsou jedny z nejostřejších a nikdy se neotupí, lidově se jim přezdívá elfská ocel.

Ygnarii – Tepání duše (Styl lesních elfů)

Pochází z hlubokých kováren pod horami, tam kde kámen zpívá a kov křičí. Kathur-Denn je velmi silový styl, vedený rázovou energií a runovým kladivem. Každý úder je silný, hluboký a provází ho tělesný náraz, kovář často zapojuje celé tělo. Runy se v tomto stylu tepou až pod povrch. Jsou téměř neviditelné, ale citelné. Předměty kované tímto stylem jsou nezničitelné, i když zvenčí vypadají jako obyčejné. Kathur-Denn se používá pro klíčové zbraně, těžká brnění a dokonce prastaré klíče. Styl je hlučný, syrový a vyžaduje nesmírnou fyzickou kondici. Ne každý ho zvládne, zejména lidské tělo při dlouhodobém používání trpí a nelze praxi vykonávat více jak dvacet let.

Styl Kathur-Denn (Trpasličí )

Tento styl vznikl v klanech starých trpaslíků, kde detaily rozhodují o všem. Styl je určen pro malé relikvie, přenosné artefakty, amulety, miniaturní pečetě, ale i pro zařízení s jemnou mechanikou. Kovář zde nepracuje s obřím kladivem, ale s menší verzí, jehlou, kleštěmi a pečlivým vedením. Každý tah je veden jako písmo. Každá čára má svůj význam. Některé relikvie obsahují i tisíc rytin o velikosti slzy a každá z nich má jiné ukotvení. Tento styl vyžaduje trpělivost, přesnost, nervy z dračí oceli a někdy i pomoc astrálních čoček, aby bylo možné vrstvy vidět. Je to mistrovská práce nesrovnatelná snad zatím s ničím co se na tomto světě nachází.

Styl Korrim-Vain (Precizní trpasličí styl )

Tento styl je nejvzácnější a nejnebezpečnější. Jeho původ se váže ke klanům Rudých elfů, kteří žijí poblíž sopečných žil v jižních výšinách. Styl je založen na tom, že kovář se vůbec nedotýká materiálu železem, vše vzniká v plameni. Oheň se v tomto stylu vychovává. Učňové začínají tím, že žijí vedle plamene. Mluví s ním. Krmí jej. Až když oheň začne reagovat, může se s ním tvořit. Každý pohyb dlaně, každý rytmus dechu, způsobuje, že z plamene se líhne tvar. Drathūnská kování jsou živá, předměty až dýchají, pulzují, někdy i mění barvu podle nálady nositele. Jsou nestabilní, ale při správném spárování neuvěřitelně silné. Používají se pro rituální dýky, elementární artefakty. Tento styl dokáží ovládnou pouze rudí elfové kteří v sobě jak se lidově říká, zažehnou jiskru.
„Já tě nestvořím. Oheň tě zrodí. Já jen šeptám jeho jméno.“

Drathūnský styl (Ohnivý styl Rudých elfů)

O Sōferrimech
Magických kovářích těl

V dobách kdy lidé se snažili všemožným způsobem uchytit a ovládnout magii. Ve stínech dávných síní a podzemních kovárnách, kde se žár ohně mísil s pachem inkoustu a popela, žili a tvořili Sōferrimové, zapomenutí písaři masa, řemeslníci, jejichž kaligrafie nezdobila stránky knih, ale samotné lidské tělo. Jejich učení bylo přísně tajné, předávané z mistra na učně, po celá staletí a chráněné přísahou, která se nedala zlomit beze ztráty vlastní duše.

Rodové linie Sōferrimů byly málo početné, ale nesly velkou váhu. Rod Tarenských z Nōrdavellu byl znám svými nástroji vyrobenými z magické rudy a vytvrzenými v plameni ledového draka. Sōferrimové rodu Vaesthallovců ze Sorany ovládali černé železo a zlato, z něhož tvořili nástroje pro zápis kruhových pečetí přímo kolem srdce čaroděje. A v samotném srdci Aldenory se po generace uchovával um mladých Sōferrimů z rodiny Seiren, jejichž zápis využívající samotnou krev čaroděje jako inkoust, byl považován za nejčistší formu pouta mezi kouzlem a čarodějem. Každý z těchto rodů přispěl jinou barvou do kaleidoskopu starého umění. Ovšem každý dnes nese v paměti jiný způsob, jak tato čest skončila..

Výuka mistrů Sōferrimů trvala patnáct až třicet let, z nichž prvních deset bylo věnováno pouze studiu. Nešlo jen o anatomii a magii, ale také o psychologii, empatii, dechová cvičení a výrobou a ladění nástrojů, které rezonovaly s jednotlivými vrstvami Gravettinu. Každý nástroj byl totiž laděn na jinou hloubku vědomí a pouze ten, kdo rozuměl tóninám krve, mohl zapisovat kouzla do kůže bezpečně. Až po deseti letech směl učeň přihlížet opravdovému zápisu do živého těla. A až po dalších letech tréninku směl poprvé vést vlastní železo.

Jejich práce byla rituální. Pomalá. Tichá. Každé kouzlo se zapisovalo v rytmu s dechem čaroděje, kterému bylo určeno. Někdy po kapkách krve stékající z magických ran, jindy jako proud žhnoucí magie, která zůstávala trvale v těle s neskutečnou spalující bolestí. Byli to písaři vědomí. A každé jejich dílo mělo v sobě nesmrtelnost.

Ale magie zapsaná do masa si brala svou daň.

Nebylo to rychlé. Spíš plíživé. Spánek se stával postupem času mělčím. Tělo vibrovalo i v klidu. Někteří čarodějové začali slýchat hlasy kouzel, která jim kdysi sloužila. A nyní? Šeptala jim, křičela a vzpouzela se, přímo pod jejich kůží. Největší z nich upadli do stavu, kdy nebyli schopni určit, které myšlenky jsou ještě jejich a které, již patřila zapsaným kouzlům. Vyčerpaná identita, jak tomu říkali Sōferrimové, v závěrečných záznamech svých kronik. Jednalo se o stav kdy přílišná magická moc na těle obyčejného smrtelníka dávala vzniknout něčemu daleko nebezpečnějšímu. Ztrátě sama sebe. Lidské tělo zkrátka není stavěné na přílišnou moc a tak docházelo k dřívější magické korupci. Ne fyzické, ale psychické.

A tak postupem času. Po uběhlých několika zim, začínali Sōferrimové ve své moci vidět něco, co nemělo nikdy překonat božský záměr. Jednou, v roce, který nikdo neodvážil zaznamenat číslem, poslední žijící mistr zápisu těla pohřbil své nástroje pod kamenný oltář v ruinách staré svatyně mezi kořeny východního Yggvela a nechal nad sebou vytesat větu, kterou dnes zná každý žák magie kovářství jako varování, nikoliv pozvání:

„Kdo zapisuje do masa, zapisuje do věčnosti. Ale věčnost není stvořena pro mysl člověka.“

Dnes přežívají jen šeptané legendy. O Sōferrimech, kteří se stali nesmrtelnými skrze svá díla. O vysušené napnuté kůži, která stále žhne magií pod prachem magického archívu. A o nástrojích, které prý čekají trpělivě, až se znovu najde někdo dostatečně silný, nebo dostatečně zoufalý, aby se stal opět živou knihou.

Aktuální rok: 1756 rūnā Pro Betu: 1751 rūnā

Magičtí Kováři Magii nelze jen seslat. Magii je třeba přikovat. Připoutat. Vyžhavit a vtisknout.