Aktuální rok: 1756 rūnā
Pro Betu: 1751 rūnā

Mezi kmeny Cālythārů slyšel jeho jméno skoro každý. Furioso. Válečník Simaronu. O jeho síle, zápalu a zuřivosti se vyprávějí příběhy a legendy tak často, že už nelze určit, která z nich je inspirovaná skutečností a která z nich je čistá lež. Mladí bojovníci netouží po ničem jiném než se s ním utkat. Jeho pověst ho mezi lidmi jeho klanu předchází. Nestydí se za ni. Mezi Cālythāry si vydobil svou čest, hrdost a postavení. Pak ale zmizel a stal se z něj přízrak dějin. Tím příběhy o něm většinou končí. Už jen malá hrstka ví, co se s ním stalo dál.

Pravdou je, že s pověstné Furiosovy zuřivosti zbyly už jen roztříštěné kusy, které v sobě nosí. Už dávno nepůsobí tak horkokrevně. Všechen ten vztek vylézá na povrch jen během boje, kdy je ale využit tvrdou disciplínou jako zdroj neutuchajícího zápalu a síly. Mezi Cālythāry působil jako válečník a vůdce. Teď už sám o sobě smýšlí pouze jako o vysloužilém bojovníku. Stále v něm ale vře touha po adrenalinu, po dobrodružství, kterou nedokáže a ani nechce potlačit. Objevuje teď zcela jiný svět, ve kterém jeho jméno není ani zdaleka tak mocné, jako mezi lidmi jeho vlastního klanu. Působí většinu času jako bojovník sigilista, přičemž uplatňuje své mnohé zkušenosti z bitev, kterými si prošel, a kombinuje je s magií run. Krom hrubé síly a schopnosti rozložit nepřítele na prvočástice ovládá ale také základy toho, jak zraněné ošetřit a zase složit dohromady. Nepotřebuje k tomu však magii, jelikož v sobě nosí vědomosti o anatomii a fungování těla, které mu umožňují postarat se o zraněné nebo sám o sebe aniž by se musel spoléhat na dobrou vůli spiritů.

 Na první pohled není Sinothēus zrovna veselá kopa. Vypadá tak, jak jen může vypadat letitý bojovník, který přežil i to, co možná neměl. Může působit až děsivě. Jeho koňská polovina je mohutná, dala by se přirovnat nejen k válečnému koni, ale také k mohutně stavěnému zvířeti určenému pro tvrdou námahu. Není to ani tak daleko od pravdy, jelikož jeho otec byl kovář a nezdráhal se zapřáhnout své syny do práce. Díky tomu už v útlém věku nabral hodně svalové hmoty, která se častými zápasy jen udržovala. Jeho koňská srst na rozdíl od vlasů a vousů neztratila během let svou barvu, takže stále nese svůj hnědý odstín s tmavým pruhem, který se mu táhne podél páteře až k ocasu. Jediná bílá část je bílá skvrna na spodní straně břicha a bílé ponožky společně s rousy, které zakrývají mohutná kopyta. Tvář a celé tělo má poseté desítkami různých jizev. Čiší z něj tichá síla a moudrost nasbíraná během života. Přes to všechno svým vzezřením poměrně klame. Je mnohem klidnější, než býval kdysi, mnohem víc si cení svého spojení s přírodou, což se naučil až po odchodu od Cālythārů. A přesto, že je stále na vrcholku své zdatnosti, začíná pociťovat jistou slabost. Nikdy by to samozřejmě nepřiznal nahlas. Ale jsou chvíle, ve kterých ho jeho vlastní paměť zrazuje, kdy se mu známé tváře rozpíjejí v oblaku nevědomí. Naštěstí se to neděje příliš často. A naštěstí to nikdy netrvá příliš dlouho. Dobře ale ví, že to je dost možná jen nevyhnutelná otázka času.

S příchodem nového začátku narozená, na srdci s tajemstvím a s životem nepatrně odlišným od ostatních. Yulli, jenž se stane dračím jezdcem a přesto to nebude to, co z jejího života dělá to kouzelné a přesto těžké. Telepatka, která zatajila svou moc pro své vlastní dobro, aniž by si možnosti jejího daru uvědomovala. A přesto se zachránila před tou nejasnou budoucností plné intrik politiky a jejich útrob. Je někým, kdo vám naruší vaše soukromí, aniž byste věděli. Vtrhne se vám nenápadně do vaší mysli, kterou neuhlídáte a přečte si jí jako knížku, kterou zapomenete otevřenou na stole. Přesto si to sama neuvědomí. Yulli svou schopnost totiž sama někdy neovládne. Propluje jí mezi prsty a než se naděje, slyší to, co by slyšet nemusela. Ví to, o čem si jiní povídají v soukromí. Zná, jak se dotyčný cítí. Přesto jí to vadí. Ten neznámí šum v její mysli. Ten neznámí spor názorů, co jí jen odvádí od jejího vlastního. Přesto neví, jak se jej zabit. Jak jej zahubit. Jak jednoduší by byl její život, kdyby byla naprosto hluchá?

Yulli je tak tichou duší existující mezi životem a smrtí. Pomalu čekající na to, kdy dojde její čas ticha a klidu. Kdy bude ten správný moment, kdy bude moct poděkovat za prázdnou mysl a odpočinou si. Kdy nebude nosit tu tíhu na srdci o něčem, co se neodvážila nikomu říci. Kdo by se nechtěl podělit o takové tajemství? Kdo by nechtěl zneužít takového nadání pro vlastní úspěch? Vědět, jaký názor na vás má druhá strana. Jaké intriky se chystají za zády nebo kdo z blízkých vám chce vrazit kudlu do zad. Vše by vám mohla prozradit. Mohla by se vkrádat do myšlenek vašeho nepřítele a odhalovat vám jeho plány. Nechat vás vždy o krok napřed a vědět. Zjistit slabinu, kterou tají před světem. Jenže tahle telepatka by vám nepomohla. Neprozradila by vám ani slupku od očekávaného ovoce. Nechala by si jí hluboko v sobě nebo jí vypustila z hlavy dříve, než by se v ní zasadila. Jelikož i přesto, že do vaší mysli vidět může a vaše myšlenky slyšet, rozhodla se respektovat soukromí jejich vlastníků, pokud si o to sami neřeknou. Může tak vědět o vašem trápení, ale pokud si sami nedojdete, neudělá s tím nic. Být jejím nejbližším, bude sobecky stát po vašem boku poslouchat vaše trápení, ale pokud se jí sami neotevřete, nebude vám k pomoci.

Pokud jste její blízká osoba, bude k vám otevřená a nabídne vám hlubokou důvěru. Bude vám sloupem, o který se budete moci opřít a ráda vám poradí do života. Bude vám dělat společníka na dlouhé chvíle, ale to nejdůležitější na ní bude její uzamčení vašich tajemství. S čím se jí svěříte, u ní zůstane. Bude tolerovat vaše rozhodnutí a nebude vám házet klacky pod nohy. A to samé bude čekat i od druhých. Pokud se má někomu otevřít, bude čekat oporu a otevřenost od druhého. Může pro vás tak být důvěryhodná. Nápomocná a přátelská. Bude na vaší straně a bude se snažit vás nezklamat. Pokud budete potřebovat tichou chvíli, ale společnost k tomu. Ona bude těmi dveřmi k tomuto cíli.

 K cizím ale není odlišná. Je respektující vůči jiným, ale nebude to u ní tak jednoduché. Získat si její důvěru může být oříšek, ale i přesto k vám bude upřímná a v momentu pomoci nabídne ruku. Nebude vám však takovou oporou a nenabídne vám otevřenou náruč. Nebude pro vás tou, které se můžete svěřit a vaše tajemství pro ní též nebude něco důležitého na uzamčení. Ale vaše myšlenky nepoužije vůči vám. Nebude se snažit je použít ke svému prospěchu a nepoužije je pro ublížení. Vlastně vám o nich nedá ani známo, jelikož věří, že byste i vy použili toto nadání vůči ní. Sic byste nepřečetli její mysl, pokud byste neměli to samé nadání, ale už jen myšlenka na to, že byste její nejhlubší tajemství roznesli dál, by jí naprosto zasáhlo.

Yulli je tak na první pohled nezaujatou tichou dívkou, co vám toho moc neřekne. Bude stát na místě a bude na vás působit jako přesně ten typ člověka, kterému je vše jedno. Který si jen přišel odškrtnout účast na papíře, poslechnout si co se děje a jít zase dál. Nebude vyhledávat konverzaci, pokud k tomu neubude vidět důvod a pokud nebude muset, nebude mít ani potřebu se zapojovat do nějakých velkých akcí. Ovšem když už se k něčemu připojí, bude tím tichým posluchačem, co bude jen přikyvovat. Může se tak jevit jako samotářská, a že si svého samotného času váží, ale i přesto je ráda ve společnosti.

Elian by sa dal opísať dvoma jednoduchými slovami-ľadová socha. Nedáva najavo svetu svoje emócie, tie si drží pevne v sebe a dokáže ich ovládať perfektne, čiže na tvári sa mu žiadne neobjaví. Rád je sám či v spoločnosti svojej dračice Aleesite, ktorá je jediná bytosť, ktorej sa dokáže plne otvoriť a prezradiť jej, čo naozaj pociťuje vo svojom vnútri. Nikdy nevie povedať to, čo si myslí, pretože v hlave mu bežia rôzne scenáre toho, čo by na jeho slová povedalo okolie a ako by zareagovalo. Servítku si neberie, vždy povie len to, čo si o danej bytosti vlastne myslí nezáležiac mu na tom, či jej nejako ublížia jeho slová alebo nie.

Jeho motivácie sú jednoduché a to je jeho vlastné prežitie a prežitie jeho draka, ktorému jedinému verí z celého srdca a považuje ho za jedinú rodinu, ktorú si nesmierne váži. Síce sa zaviazal chrániť životy, keď sa stal jazdcom no po pravde je mu fuk, čo sa stane iným, rád totižto hovorí, keď musí, že nikto sa nezaujímal o jeho život a čo všetko si musel prežiť, tak prečo by to mal robiť teraz on. Láske ako emócií veľmi nerozumie, skôr ju považuje za slabosť, ktorú vo svojom živote nepotrebuje. Tento cit pociťuje výhradne k Aleesite a nedokáže si predstaviť, že by raz založil rodinu, mal deti či ženu. Pri takýchto myšlienkach mu nabieha husacia koža.

Vo vyššej spoločnosti či príležitostiach, keď musí navštíviť ples, sa správa úctivo no odmerane a snaží sa vyhýbať konverzácií, nebaví ho politika či reči okolo nej, nikdy nedostal príležitosť, aby sa v nej pohyboval a preto z takýchto rozhovorov radšej uteká s vymyslenými výhovorkami.

Nikdy nezvyšuje hlas, nepríjemné situácie sa snaží odignorovať, či sa z nich nejak poľahky dostať bez toho, aby vynaložil nejaké úsilie na to, aby v nich zotrval. Z iných situácií sa niekedy snaží vyťažiť maximum, hlavne z takých o ktorých vie, že by mal z toho prínos nielen on, ale aj jeho dračica.

Narodil se v deštivý podvečer 12. 2. bylo to Thūrnāwā měsíce Fārnāwā roku 1724, ve městě Rēvandor. V provincii Valcherōn, jako druhý syn dvou šlechticů. Jaký je Sael? Dalo by se říci, že ztracený ve vlastním světě. Nemá moc rád, když se věci kolem něj moc nehýbou. Než se dostal k povolání dobrodruha, býval učněm v akademii, jeho cílem bylo stát se ohnivým mágem, naneštěstí kvůli nepříznivé politické situaci byl nucen tento cíl opustit. Nyní se odmítl hned vrátit se bez zkušeností k rodině a rozhodl se, že je získá jinde v boji.

Nemá moc v oblibě myšlenku otroctví, ale ví, že s tím nic moc nenadělá, pokud to není v jeho moci. Sám moc neví, co bude v životě dál a tak se snaží žít nejlépe, co dovede. Není z těch, co by měli jasný morální kompas, dokonce ani z těch, co by páchali zlo jen proto, že je to možné. Je jedním z těch, co jednají dle situace. V akademii býval pilný student, když se pak dostal do učení k mistrovi meče, trochu zlajdačil, avšak to neznamená, že zapomněl nebo, že na to zanevřel. Věří, že základy stačí a dobrodružství je jednou z věcí, co mu může pomoci do budoucna. Snad i proto mu ani tolik nevadilo, když se dostal od knih k dobrodružství a začal na sobě znovu pracovat. Ono trávit roky mezi knihami a studovat na mága, co ovládá sebe sama a máchat mečem, aby zabránil banditovi ukrást mu cokoliv, co zrovna má chránit jsou dvě dosti odlišné věci... 

Navzdory mnoha představám o tom, jaký je, má Sael rád hudbu. Ale nezpívá, to by znělo jako hodně špatný papoušek, kterého někdo mučí, ale užívá si příjemný zvuk loutny večer u ohně nebo zpěv někoho, když se ve vzácných momentech navrátí ke dvoru a navštíví bratra. Rodiče ani sestry moc nevnímá. Nemá proč se k nim hlásit, stejně jako oni ztratili zájem o něj. Co se politiky týče, snaží se do ní nemíchat, nezajímá ho dost na to, aby se k tomu vyjadřoval, dokud mu někdo platí a nepáchá odpornosti jemu na očích, je mu to upřímně řečeno jedno. Nenechá se moc snadno vyprovokovat a rád se považuje za toho, kdo když konečně promluví, je zle. Není však vůbec fanouškem otroctví a zotročování elfů, snaží se od toho dává ruce pryč, ale přijde mu odporné jakým stylem se chovají k ostatním bytostem. Jistě, ne ke všem, ale možná o to horší to je. Svět by přeci neměl stát na základech něčeho takového jako je otroctví? 

Jeden z mála názorů, které má jasně vyhrazený je i ten, že peníze jsou jediný pán, kterému by kdokoli měl sloužit, ale i to s jistou rozvahou...

S ohledem na jeho dětství a místo, kde se narodil, nikdy nemohl skončit jinak. Od prvních dnů věděl, že svět není spravedlivý, že pro míšence není nikde místo. Místo, které by mohl nazvat domovem nikdy neměl a o něčem co by se dalo nazývat rodinou se nedá ani mluvit, nebo ne v tradičním slova smyslu. Protože bordel a ulice domovem pro dítě není. Formovalo ho to, musel se naučit, že pokud na někoho může spoléhat, je to jen a pouze na sebe samotného. To, co se jinde považuje za drzost a nebo vás může dostat do otrockých okovů, on proměnil ve své přednosti. Oddanost cíli a službě pro něj nic neznamená. Autorita ? Té doslova plive do tváře. Co jiného čekat od děvky a zloděje.

Prošel si výcvikem v A-Kārāthu, kam byl doslova nucený vstoupit, pokud chtěl mít při svém dalším putování vůbec šanci přežít a dostat se z toho zpropadeného místa. Do té doby pouliční rváč si rychle osvojil meč a dýku, stal se bojovníkem, před kterým si bylo potřeba dávat pozor, to ovšem stále nezabránilo jeho ponižování a zostuzování jeho nadřízenými.

Byl míšenec, černý jako uhel a to jim lezlo krkem. Jemu jeho služba přinesla jen hlouběji zakořeněnou nedůvěru k ostatním a nenávist ke komukoliv, kdo si myslel, že mu může poroučet. Hlavně po finální zradě od muže, kterému na tom místě snad jako jedinému alespoň trochu důvěřoval. Výcvik mu dal dovednosti, zbytek cesty vědomí, že zítřek nemusí přijít, že pro slabé v tomto světě není místo, podat cizímu prst, znamená přijít o celou ruku a do není připravený žrát, zůstane o hladu. 

Povědomí o něm nevybudoval přátelstvím a dobrými skutky, ale skrze manipulaci. Bordely se staly jeho útočištěm a školou. Od místních kurev se naučil, že tělo se stejně dobrý nástroj jako nůž a rozkoš zakryje i tu nejslabší lest. Četl v lidech, učil se jejich slabiny a slabosti a jak je využít pro svůj prospěch. Důstojnost ? Tu dávno neměl a ty poslední zbytky byl

schopný opustit pokud ho to mohlo dovést k cíli. Stejně jak se za peníze kurví, tak pro ně zabíjí. A je mu jedno kdo je jeho cíl, hlavně když dostane své peníze včas a celé. Zbytek ho nezajímá. Není loajální. Není přítel. A už vůbec není ten, na koho by se dalo spolehnout. Když má hlad, krade. Když chce peníze, prodá se. Když je třeba umlčet svědka, neváhá zabít.

A někdy zabíjí jen proto, že může. Smrt je pro něj hra, zábava, nástroj i úleva. Ten pocit moci, který to v něm probouzí je jako ta nejomamnější droga. Chová se nadřazeně, pro mnohé až arogantně, jelikož vrací světu to, co mu bylo celý jeho život předkládáno.. On sám tak ostatním oplácí stejně, stejné pohledy, gesta, grimasy. Je mu jedno, co jste za rasu, jaké je vaše pohlaví nebo postavení. Nikdo není výjimkou. Každý může být použit, využit a odhozen. Každý může sloužit jeho cílům. A když ne, nůž s dá vždy od krve očistit. Nikde není doma.Nemá pocit, že by k někomu nebo někam patřil. Ale on to ani nehledá. Je to tulák, zloděj, vrah a děvka, jak sám bez ostychu přiznává. A právě to ho činí nebezpečným. Protože člověk, který nemá co ztratit, se nikdy nezastaví.

Magii jako takovou nezavrhuje, ale jelikož v ní nikdy nebyl pořádně trénovaný, nemá nad ní kontrolu. A on nesnáší věci nad kterými nemá kontrolu a raději se soustředí na svůj meč a tělo, než na nějaké hokusy pokusy, které se mu stejně mohou vymknout z rukou. K riziku lhostejný není. Ulice tohle dítě učila vypočítavosti a to hlavně skrze bolest a strach. Po pár ranách bičem si jeden začne dávat pozor na to, kdo se dívá a zvažovat rizika, klady a zápory situace, pokud nechce bičem dostat znovu.

Nimwen je stvořením, které na první pohled může působit spíše jako ztělesněním ducha přírody samotného. Její na lidské poměry velmi úctyhodná výška, v kombinaci s postavou Faelānthē, kozími nožkami, zvířecíma ušima, je však jen částečný důvod k tomuto názoru. Nimwen zkrátka žije a dýchá zároveň s přírodou okolo sebe. Již od útlého věku se pohybuje více v lesích, než v civilizaci a to i v té elfí. Preferuje společnost tichého šelestu listnatých stromů, šum potůčků a přírodních jezírek, zpěv ptáků a lehounký šustot trávy pod svými kroky. I proto se velmi často stává, že když na ni kdokoliv poprvé pohlédne, vidí v jejích vlasech listí či různé kvítí, jak kráčí v až zvláštně blízkém doprovodu lesního tvora, který se lidských bytostí spíše straní. Spoustu nezasvěcených tento pohled na Nimwen spíše vyděsí či odradí. Ve spojení s holí z magického dřeva, kterou má vždy při sobě, působí spíše nebezpečně než vlídně, opak je však pravdou. 

Nimwen je typ bytosti, která ztracené duši ráda pomůže najít cestu zpět na stezku, pokud ji dotyčný nedá důvod k opaku. Ano, Nimwen je velice ochranitelská vůči rovnováze a kráse přírody. Není to fanatická ochranitelskost, kdy někoho zabije kvůli zlomené větvičce, avšak přijďte bezhlavě kácet do lesů, které považuje za domova a střetnete se nejen s jejím vztekem, ale s běsněním přírody, která odpovídá na její volání. Ovšem, pokud jste zkrátka jen ztracený pocestný, či dobrodruh s čistými úmysly, Nimwen je až překvapivě usměvavá a vlídná, ač působí podivínsky. Často si povídá zdánlivě s nikým, jako kdyby to bylo úplně běžné, velmi často hovoří o kráse přírody okolo sebe, vysvětluje koloběhy a procesy okolo sebe, poukazuje na kuriozity a krásu, skoro jako lesní průvodce který vám chce ukázat jak nádherný je svět okolo vás. 

Stejně tak jako Nimwen miluje přírodu, příroda miluje jí. Malí lesní duchové, taktéž známí jako spiriti, ji doprovází všude, kam sami mohou vstoupit aniž by zanikli. Je pro ně téměř jako louče která je svým světlem přitahuje, což je taky zdroj téměř veškeré její magické moci. Dle jejích slov, síla kterou zdánlivě disponuje není její, ona jen žádá o pomoc duchy přírody, kteří ji jen velmi zřídka nechají bezradnou. Jakožto elfka klanu Faelānthē, je třeba i zmínit její jídelniček, Nimwen je čistá vegetariánka, její přesvědčení i biologie ji nedovolují konzumovat maso. Ale neberme to tak, že by zakazovala jiným, ba i společníkům, aby maso jedli. Lov zvěře a konzumace masa je součást koloběhu, dokud se nejedná o bezhlavé a bezdůvodné zabíjení, Nimwen chápe potřeby ostatních. Přeci jen, i dravé zvíře zabijí svou kořist pro potravu, nebo ne? Mimo tyto charakterové rysy, jak již bylo zmíněno, Nimwen je mírumilovná a ve své podstatě laskavá. Pokud si někdo, koho považuje za přítele, postěžuje na nějakou bolest či nedostatek, Nimwen okamžitě přemýšlí jak pomoci, přeci jen nač jsou ji znalosti darů přírody a léčitelství, když je nevyužije na pomoc svým blízkým? 

Dále je nutno zmínit, že Nimwen není fyzicky příliš zdatná. Nedělají ji problém běžné věci jako je dlouhá chůze, běh či jiné běžné pohyby, ale nejedná se o žádnou bojovnici, její fyzická síla pokulhává a pokud by došlo k boji tělo na tělo, musí se spoléhat na ochranu od jiných lesních tvorů. Rovněž si ráda pospí, ráda si dává přestávky na cestách, aby si zkrátka zdřímla, což může být velmi obtěžující pro kohokoliv, s kým cestuje. Nyní tato na elfí poměry stále mladá druidka putuje světem, mimo své domovské háje Therénie, za poznáním a divokou touhou chránit vše, co příroda darovala světu Vel Doran a je jen otázkou, jaká spojenectví, přátelství, či rivality na své životní cestě získá, či zda si její jméno bude v historii někdo pamatovat.

("Zephell", "Zep", "Zephie~", pro ty odvážnější)

– Rebelská dcera rodu Klodowicků.

Zephelline je ztělesněním nezkrotné  bouře. Je tvrdohlavá, v nevyvážených situacích prudká ale zároveň hrdá, s nelítostným pohledem, který bodá stejně ostře do slabin ostatních  jako její slova. Je jako blesk, co se nikdy neptá, kam udeří.  Zephelline je ten typ člověka, který se nikdy nespokojí s tím, co se jí řekne. Potřebuje to zažít na vlastní spropadenou kůži. Zpochybnit. Otestovat, i kdyby to mělo bolet. A většinou to kurevsky bolí. Tuhle dívku nezkrotíte pohledem, pravidly ani autoritou. Pokud se jí někdo postaví do cesty, připravte se, že místo úklony přiletí pěst, nebo minimálně sarkastická poznámka ostrá jako čepel. Zep není surová. Ale nikdy si nehrála na něžnou květinu.

Narodila se jako prostřední dítě do starého šlechtického rodu, kde se rodinné jméno nosilo jako zlatá klec s dávným odkazem dračích jezdců. Pro někoho pýcha. Pro ni dusivá tíha politických kravin. Odmala se vzpírala očekáváním, odmítala ticho, když chtěla křičet. A útěky z plesů? Byly její osobní sportovní disciplínou, ve které byla dobrá. Nikdy ji nebavila etiketa, lži ani snahy matky z ní udělat „správnou dámu“. Byla ta, co lezla po stromech, prala se s kluky. Někdo by v ní viděl ostudu, někdo hrozbu pošpinit dobré jméno rodu, ale málokdo si dal práci vidět, že za tím vztekem a vzdorem, se skrývá i něco jiného. Jen dívka, která chce být více, než jen úsměvem spokojeného očekávání svých rodičů a společnosti. A čím víc jí rodiče chtěli přistřihnout křídla, tím více  se ona sama snažila letět.

Zep je výjimečně chytrá. Ne tím nastrojeným, dvorským způsobem, ale tím živočišným a zvědavým. Chce, touží a dychtí potom vědět proč, co a jak?  A pak to chce samozřejmě sama zpochybnit. Má cit pro jazyk, rychlý úsudek a v diskusi vás rozebere rychleji než dvorský právník. Ale nečekejte, že by to přiznala. Pro ni je chytrost samozřejmost, ne zbraň. Bojuje jinak. Tělem, vztekem a silou.. Neuznává žádné autority, pokud si je nedokážou vybojovat či ona sama z daného člověka nepozná opravdovou hrozbu, poté je krotká a ukázněná.  Ačkoliv mluví většinu času ostře a  jedná rychle, když ji někdo rozzlobí, nestačí se nadechnout. Zephelline se nebojí konfrontace a nenávidí přetvářku u ostatních.  Je velice impulzivní, výbušná, pro ránu si nejde daleko a pokud ji někdo urazí, odpověď přichází dřív, než padne vůbec otázka.

Je tvrdohlavá až do morku kosti. Když si něco usmyslí, jen málo věcí ji zastaví. Ale  největší hrozbou pro ni samotnou, není nepřítel, ale fakt, že by mohla sama selhat. Přiznat si, že něco nezvládne, je pro ni jako roztrhat vlastní křídla a nemoct vzlétnout. Právě tady se ukazuje její největší zranitelnost. Zephelline si totiž celý život myslí a dbá na to, že musí být silnější než ostatní. Že si lásku, úctu nebo právo na vlastní život musí zasloužit tím že si jej vybojuje. A slabost… ta pro ni znamená selhání.

Přesto v ní hoří nejen vztek, ale i hluboká věrnost, touha po spravedlnosti a odhodlání zanechat v tomto světě stopu, která nebude jen šlechtickým podpisem na pergamenu. Zep je  člověk, který vás donutí vstát, i když už nemáte sil. Ne proto, že by vás litovala a chtěla vás vidět na kolenou. Ale protože vás vidí, vidí co vám plane v hrudi. Protože bude bojovat po vašem boku, ať už stojíte v bitvě nebo jen sami proti sobě. Avšak její srdce není snadné si získat, ale když to zvládnete, máte po boku někoho, kdo pro vás skočí do samotného chřtánu sopky. Ovšem pod tou maskou hněvu, pod tou ocelovou tvrdostí, se skrývá i jen někdo, jen dívka, která touží po vlastním smyslu. Po svobodě. Po uznání. Neboť její krev nese staré dědictví jezdců  a ona jej odhodlaná probudit, i kdyby ji to mělo stát všechno.

Bez rozmýšlení. Bez omluvy. Bez lítosti. Zanechat odkaz.

Azedan je chlapík jak se říká, od rány. Od první chvíle co ho poznáte poměrně veselý a bezstarostný, se svou vlastní hlavou a smyslem nejen pro legraci, ale i dobrodružství. Právě tento cit pro dobrodružství určuje většinu jeho kroků. Ač je to u trpaslíků poměrně netypické, on vždy potřebuje vědět, co je za dalším kopcem, kam asi vede ta odbočka na rozcestí, co se asi skrývá v té kobce okolo které jen prošel. Takto kráčí po světě, své velké kladivo opřené o rameno, hvízdajíc si jednu z mnoha trpasličích písní, které se za svá léta v domovině naučil. Na svých cestách nemá potíž dát se do řeči s kdejakým pocestným, pomoci nasadit upadlé kolo od vozu, podělit se o kus chleba, či si snad s pocestnými přiťuknout korbelem. Dal by se tedy nazvat takovým přirozeným dobrákem. Nachází spíše přátele než rivaly, k čemuž přispívá jeho přirozená důvěřivost, přeci jen - Kdo by měl nějaký důvod lhát zrovna jemu? A proč by on někomu lhal? Ve světě je klamů a lstí dostatek, ale on s tím přeci nemá nic společného. Co je třeba zmínit je jeho styl mluvy. Mluví naprosto, ale naprosto nespisovně. Není mu cizí sprosté slevo či všelijaké klení, ať už v bězném jazyce či v tom trpasličím. Jeho mluva připomíná spíše vesnického balíka, než cestovatele a dobrodruha a jen málokdy se vůbec obtěžuje snažit mluvit na vyšší úrovni. A co jeho řemeslo? No, i přestože dlouhá léta studoval jako učeň magického kováře a jako trpaslík přilnul i k sigilům, není to nějaký talentovaný čaroděj.

Své problémy častěji řeší hrubou silou či smíchem, než aby se obtěžoval máchat rukama a pořvávat kletby. To nechává na těch trpělivějších, on přeci nemá čas. Kovářský um využívá převážně k udržování svého náčiní a výstroje, poradit si sám s drobnou údržbou přináší finanční úsporu a Azedan se pokouší uškudlit co nejvíce zlatých drakkárů se mu podaří dostat do rukou. Proč, ptáte se? I tento dobrodruh má svůj sen a koníček, který se stal jeho životní náplní. Azedan naprosto miluje jídlo a pití a to nejen jeho konzumaci, ale i přípravu. Vaření, pečení či snad fermentace kořalky s novým kořením, Azedan neustále přemýšlí jak spojit své umění s velmi jednoduchou formou sigilistické magie a přípravou pokrmu a jednou, bude li mít štěstí, bude on ten, který vítá hosty ve vlastním hostinci a připravuje pokrmy o kterých se vypráví po celém Vel Doranu. Ambiciózní? Stoprocentně. Pošetilé? Dost možná. Netradiční? Naprosto bez debat.

Azedan je rovněž muž dosti věrný. Jak už si dokážete představit s tím jak snadno si dělá přátele, pokud ho jeden z nich o něco požádá, neostýchá se čapnout kladivo a pustit se do díla. Naštvat je není oproti tomu zrovna snadné. Většinu věcí jako pokusy o urážku či klam prostě taktně ignoruje. Není hloupý či slepý, ale má v tomto ohledu velmi tuhou kůži, kterou jen tak ledajaké jedovaté slovo nepronikne. Místo toho vás spíše plácne po rameni a prohlásí “Aj ty ogaru, radšej sa něčeho napij, seš asi tak příjemné ak osina v zadnici.”

Aemilia je žena, jejíž hrdost na titul svaté rytířky září stejně jasně jako ocel jejího meče. Léta tvrdého tréninku, nespočet hodin strávených v potu a krvi, vše se zúročilo v životním úspěchu, na který nedá dopustit. A nenechá si ho nikým vzít, protože ví, co ji to stálo. Cesta k vysněnému postavení však nebyla bez obětí. Největší ztrátou z nich, byla její vlastní schopnost projevovat emoce. A nyní její tvář zůstává většinou klidnou, bez úsměvu i bez slz, chladná jako zamrzlý povrch vody. Přesto to neznamená, že by byla zlá či odměřená. Naopak, Aemilia má silný smysl pro spravedlnost a hluboké přesvědčení, že jejím posláním je chránit slabé a zapudit každou stopu temnoty, která se odváží vstoupit do tohoto světa. Pochází z rodiny, v níž odvaha a čest byly děděny po generace. A její otec,

byl vážený a uznávaný svatý rytíř v Aldenoře, a právě on zajistil rodině pohodlný život. 

I přesto se malá Aemilia však nikdy nenechala zaslepit výhodami jejich postavení. Nikdy neshlížela na ty z nižších kast a vždy se snažila k lidem přistupovat s respektem, ať stáli kdekoli na společenském žebříčku. Aemilia není konfliktní povahy. Upřednostňuje diplomacii a snaží se řešit spory slovy. Když však vyjednávání selže, tasí svůj jednoruční meč jménem Scaleth. Čepel tohoto rapieru, připomínající barvou bílý porcelán, je zdobena jemnými zlatými akcenty. Pevná vůle a odhodlání jsou její největší zbraní stejně jako ona ocel. Aemilia totiž nedovolí nikomu, aby s ní manipuloval nebo ji ponižoval. Do jisté míry dokáže být i tvrdohlavá a někdy má i zbytečně ostré lokty v situacích, kdy to není zcela vhodné. Přesto se snaží vycházet se všemi, kdo stojí na straně dobra. K jiným rasám má vesměs neutrální vztah a je ochotná jim pomoci, pokud o to požádají. Výjimkou jsou přízraky a stíny. Ty, které svatí rytíři bez váhání vyhledávají, aby je zničili nebo uvěznili. S těmi? Nemá slitování. Vždy na krku nosí přívěsek ve tvaru meče, kolem nějž se ovíjejí růže, zrobený talisman vytvořený z úlomků meče

jejího otce. Je to památka na zapomenutého padlého hrdinu a zároveň symbol toho, že i ona, stejně jako růže, dokázala vykvést navzdory trnité cestě. V boji se snaží být Aemilia oporou. Takovou, aby v těch nejkritičtějších chvílích dokázala zachovat chladnou hlavu a pevným hlasem dokázala uklidnit panikařící spolubojovníky. Usiluje o to být zářivým majákem pro všechny, kteří by mohli ztratit naději. Díky svému působení v řádu si vypracovala tělo, které je silné, ale zároveň nepopírá její

ženskost, je pružné a atletické, bez přehnaného svalstva. Viditelné žíly na ní nenajdete, zato několik jizev z výcviku a bitev je tichým svědectvím o její tvrdé cestě. Její krédem je odvaha a neústupnost, zásady, jimiž se řídí každým dnem. Je hrdá na to, že jménu svého rodu mohla navrátit čest a váhu a neváhá za něj položit i svůj život. Přestože povinnosti svaté rytířky požírají téměř všechen její čas, umí si dopřát i vzácné chvíle odpočinku. Miluje diskrétní návštěvy termálních lázní, kde na chvíli odloží brnění i tíhu světa. A taktéž má slabost pro lesní plody, zejména pro therēnijské maliny, po kterých se může doslova utlouct.

V hodině Lišky narozená a zimou obklopená. Žena, jenž zasvětila svůj život poznání a honbou za nepoznaném. Beatriz je podivuhodným Arkanologem, který se rád hlásí jako první, pokud se jedná o výpravy. Hlásí se jako první, pokud jde o čtení a především se hlásí jako první, pokud jde opravdu o pořádnou zajímavost. Je tou první, co nebude klást otázky pro otázky samotné, ale hledat souvislosti, významy, hloubky. Ne pro slávu nebo uznání od jiných, ale protože chce být ta první, co zjistí. Ta první, co to uvidí a ta první, co to okusí. Chce být ta první, co odhalí ten příběh skryt za tvrdou schránkou. Někdo by mohl říct, že je to její ego,

ovšem v jejím případě se pomalu a jistě jedná o posedlost. Její práce se tak náhle nestává povinností, ale její touhou. Jejím nakrmením toho chtíče, co v ní roste čím dál více. Netouží po ničem jiném, než poznat toho, koho moment žije ve své mysli. Chce vidět očima to, co kdysi viděli jiní. Chce procítit jejich momenty, odhalovat, kdo byla ta neznámá postava, kvůli které jí bolí hruď, či kdo byl ten muž, jenž jí daroval květiny. Chc poznávat životy, kvůli kterým ztrácí přehled kdy je realita a kdy jde jen o něčí vzpomínku. Je to snad její moment nebo někomu ukraden a jí přivlastněn? Sama se ztrácí v pointě její práce, ale věří, že jí stále koná dobře. Aspoň to se snaží tvrdit sama sobě. Předci jí ještě nepohltilo šílenství, aby nemohla dělat to, co dělá. Stále ještě ví, kam má chodit, kudy se kam dostat. Nemá bludy, nevidí mrtvé. Nemluví do zdi.

Pokud jí člověk pozná, pochopí, že se opravdu jedná o závislost. Jednou ochutnala nebezpečné ovoce a nemůže přestat. I přesto, že byla nezaujatou dívkou, její nástup na Arkanologa změnil její pohled na věci. Stal se z ní závislák na cizích životech. Už to nebyla ta holka od někud, co

chodila z bodu A do bodu B. Stal se z ní student, co chtěl co nejvíce akce a nesnesl, když se vrátil s prázdnou. Nebyl z ní někdo, kdo by nebyl šťasten ve svém oboru a nemiloval jej. Nechtěl se tahat tam, kam jej poslali hledat. Naopak miluje hledání, nalezení a čtení. Zjišťování. Může se tak stát, že se vás bude vyptávat. Žadonit se o každý drobek vašeho života a chtít jej znát, hrabat se v něm jak červ. Vědět, jak moc zajímavý váš život musí být, když už si vás odchytila. Ano, odchytila. Ona totiž na nikoho nenaráží náhodou. Věří, že každý, s kým se potká, musí být osudem seslaná nová zajímavost. A pokud není, musel jí ho někdo podstrčit. Ona by přece nepotkala nezajímavého člověka, který nemá co nabídnout. Vždy něco najde. Každý přece musí mít něco, co z něj dělá to, čím je. Nehledě na její případ. To z ní tak většinu času dělá nepříjemného člověka na společnost nebo naopak odpudivou osobnost, kterou někdo radši někde opustí a pošle pryč. Možná proto bývá poslána na samostatné výpravy.

Na sebe často zapomíná, dává přednost ostatním před sebou, musí se nutit do sebe péče. Ona sobě není prioritou, a tak zapomíná základní důležité potřeby. Zapomene se najíst, napít. Zapomene se upravit, zapomene se představit. Základní etiketa jí uteče z paměti a dovednosti jsou tu tam. Jakoby jste potkali nevychovaného spratka. Někoho, kdo ani nepočká na první pozvání k pití a hned chce vědět vše. Neustele po sobě a neuklidí, jen aby mohla pokračovat tam, kam má namířeno. Odchází s bordelem po sobě a není jí to za zlé. Ovšem zvládá být i přátelská a nápomocná, však zaplatíte za to daní trpělivostí. Jelikož pokud se jí hlavou opravdu netahají myšlenky na hledání zbytků nebo celků, může se z ní stát i někdo, s kým je možnost si rozumně popovídat i o něčem jiném. O něčem důležitém, něčem osobním, něčem hloupém. Předci jen má stále v sobě nějaký ten nasbíraný humor, který se tu a tam ukáže. A ta vlídná duše, která v ní někde přežívá. Naučená dobrá nálada, se kterou vám snad

udělá úsměv na tváři. Tak či onak, nečekejte, že tato dívka bude tichým doprovodem. Ona totiž tichou klidnou dívkou opravdu není.

Již od prvního pohledu vlídná a přívětivá žena, Lyssandre se teprve vydává na svou cestu do nebes na dračím hřbetu. Již teď je mezi jinými adepty a i staršími jezdci známá jako trochu neurvalá, avšak inteligentní a laskavá dívka. I přes osud, který ji byl nadělen díky jejímu nečekanému propojení s drakem, Lyss, jak její jméno často jiní zkracují, netouží po násilí a necítí potřebu rozdávat bolest a utrpení. To z ní však nečiní bytost bezbrannou, jako protiklad vůči tomuto postoji přilnula při výcviku k používání kopí, se kterým je více než zdatná a dělá z ní nebezpečného protivníka, pokud již dojde na konflikt, kterému se nedá vyhnout. V boji jej využívá ladně, téměř jako tanečnice, žádný pohyb není nazmar, ať už se protivníkovi pokusí podrazit nohy, či jej bodnout do mezery ve zbroji, na nohou a s bijícím srdcem se dokáže udržet pouze další jedinec zdatný se zbraní či kouzly. Magie a dlouhé studium o její teorii ji však tolik nevoní. Jistě, vzhledem k schopnostem jejím a jejího draka je i tato část nutná, avšak ne něco co by ji naplňovalo, k frustraci jejího dračího společníka, který se jí sám snaží k zodpovědnějšímu studiu tlačit. Přeci jen ji má předávat část své vlastní moci, a k čemu pokud ji nedokáže efektivně ovládat? Lyssandre se však daleko raději udržuje fyzicky aktivní, což i naplňuje její přirozenou zvědavost. Vždy potřebuje nutně vědět co je za dalším kopcem, kam vede cesta kterou ještě nešla, či co se ukrývá v jeskyni nedaleko její rodné vsi. Najdete ji spíše jak se dohaduje se svým drakem, či cvičí s kopím, než ponořenou do knížek.

Díky jejímu prostému původu Lyssandre není hluboce znalá způsobům urozených, jak se chovat jako dáma, jak správně sedět, mluvit či jíst. Její vystupování je prosté, ale zcela upřímné. Nedokáže hovořit příliš diplomaticky či politicky, avšak i to z ní v mnoha případech činí ceněnou společnici. Její tvář často zdobí úsměv, je snadné s ní začít konverzaci a ještě jednodušší ji začít považovat za přítelkyni. Je silně empatická a v jádru nekonfliktní, avšak zároveň silně loajální, díky čemuž jen málokdo chce poznat že i tato dívenka je schopná hlubokého hněvu a agrese v případě napadení těch, které považuje za drahé a blízké, obzvláště je velice ochranářská vůči svému dračímu společníkovi, což je rozhodně úsměvné vzhledem k naprosto jasnému, logickému a zřetelnému rozdílu v jejich síle. Avšak, to ji nebrání ve strachu ze ztráty právě toho, kdo ji již od dětství rozumí více než její vlastní krev. 

Co je třeba vyzdvihnout je její vztah s jejím drakem Sūlāthūnem, jejíchž mysl se dotkla již když byli oba považováni za děti svých druhů. Sūlāthūn je jako prodloužení jejích vlastních myšlenek, a to i přestože se ještě neodehrál jejich první společný let. Jejich společné dospívání a s tím spojené velmi časté návštěvy a telepatické rozhovory vedlo k jistému ovlivnění vývoje obou a nyní ukáže jen čas, jak hrozivá dvojice se z tohoto spojení člověka a draka vyvine. Již teď je pro ni však Sūlāthūn nejen přítelem, ale i společníkem na tak hluboké úrovni, jakou dokáže pochopit jen Obdařený.

Kainnean mezi Jezdci působí především jako alchymista. Jeho akademická minulost se v něm nedá zapřít. Přirozený zápal do zkoumání a zvědavost v něm nejde přehlédnout, nemluvě o tom, že stále udržuje vztahy s mistry na Astharotu, ačkoli především korespondenční. Není nezvykem, že na několik dní zmizí, jen aby ho posléze našli v laboratoři či studovně, ponořeného do světa bublajících látek bez ponětí o čase, ze kterého ho dokáže spolehlivě vytrhnout jen jeho dračice. V takových momentech Kain ztrácí zájem a povědomí o okolním světě a může se zdát skoupý na slovo, snad až nerudný. Pravdou je jen, že je ponořen příliš hluboko do svých myšlenek na to, aby dokázal skládat slova do vět.  Stejně hluboko jako akademie je v něm ale zapsán jeho šlechtický původ. 

Jako druhorozený syn hraběte Lynche, správce Galedhennu, si prošel výchovou výše postavených. Slušnost, dobré způsoby, diplomacie a aristokratický takt v něm zůstaly dodnes. Se svou rodinou ale udržuje už také pouze korespondenční vztah, nutno podotknout, že méně častý než ten s akademiky. Kainova mysl je plná spletitých zákoutí. Je to výborný matematik, což se promítá do jeho schopností alchymisty. Má cit pro detail a dokáže se zaměřit na téměř nepovšimnutelné drobnosti. Také se pokaždé snaží u každé věci co nejrychleji pochopit syrovou podstatu a ponořit se do hloubky. Hlavou mu neustále běží proud myšlenek, což je také důvod, proč u sebe vždy nosí zápisník a tužku. Dalším z výrazných rysů Kaineanna je jeho zarputilost. Když pro něco vzplane, je těžké ho od toho odtrhnout a v takové chvíli nehledí na nic jiného, ani na své vlastní potřeby, jako je spánek nebo jídlo. Často to proto končí tak, že vyčerpá buďto sebe, nebo trpělivost všech ostatních, především Saoīrse.   Když ovšem zrovna není ponořen do svého vlastního světa, je Kain poměrně příjemným společníkem, který nepohrdne zajímavou konverzací. 

Nepotrpí si příliš na bezvýznamné větičky o počasí, ačkoli jakožto šlechtic umí pracovat i s nimi. Dokáže ale dobře naslouchat a debatovat, když se téma rozvine v něco, pro něj, zajímavějšího. Díky svému citu pro detail dobře vnímá změny v postoji, mimice a hlase, takže pro něj není přílišnou námahou proplouvat společenskými kruhy, ač to často bývá vyčerpávající. Má také jistou slabost pro všechny ty aristokratické věci spojené s jeho dětstvím. Poezii, umění, knihy. Především knihy jej provází životem už z domu jeho otce, který se pyšnil bohatou knihovnou, tak poté knihovnou vědeckou, která se v jeho rukách ocitá touto dobou citelně častěji. Stejnou slabost, ač podstatně méně spojenou s jeho dětstvím, chová také pro sklenku dobrého vína.  Nikdy nebyl příliš zapálený šermíř, vojáka z něj udělal až Vārloth. Moc a sílu pro něj vždy představovaly vědomosti a on po nich dychtil už od dětství. Snad to byla snaha ochránit se ve světě plném nástrah, kdy si jako obyčejný člověk připadal malý a bezmocný. 

Než se stal Dračím jezdcem, vnímal i draky jen jako prostředek k dalším schopnostem, což bylo ještě umocněno jeho výchovou, která plně spadala do smýšlení rodu Bladhenfelů. Jeho vlastní dračice ho velmi rychle vyvedla z tohoto omylu. Ačkoli jejich začátky byly hořké a neslavné, v průběhu let si spolu vybudovali velmi pevný vztah, který navzájem zaplnil to, co jim samostatně chybělo. Když přijde na Saoīrse, Kain dokáže být velmi ochranitelský, jelikož odmítá připustit jen náznak toho, že by ji mohl ztratit. Stala se jeho součástí stejně, jako jeho ruce nebo nohy a dnes už není jen jeho drakem, ale také nejlepším přítelem.