%20(1).png)
.png){kind=logo}
.png)
%20(2)%20(1).png)
„Staré jako samo lidstvo. A starší než první dračí dech.“
Nákazy a Nemoci Vel Dōranu
%20(1).png){kind=small}
Nemoci a nákazy, jsou i v tomto světě neodmyslitelnou součástí života všech bytostí.. Lidí, elfů, draků i tvorů neznámého původu. Zatímco některé jsou pouhými výtvory přírody, jiné nesou v sobě stopy magie, kletby či dávného hříchu bohů. Léčitelé, alchymisté a bylinkáři po celém kontinentu se snaží jim porozumět, ale mnohé z těchto chorob zůstávají i do dnešních dní velkou záhadou. Přicházejí v obdobích hladu, války nebo temných znamení.
Nemoci se často šíří v přeplněných městech, mezi poutníky, nebo skrze zkažené vody a dokonce i nečisté artefakty. Některé jsou však vybíravé, postihují jen určité rasy, jiné zasahují všechny bez rozdílu. V temných dobách, v období moru a hladu bývala i magie bezmocná. A tak se říká, že nemoc jako taková, je jedním z mála způsobů, jak může sama příroda vyrovnat rovnováhu světa.
Rudý mor, mezi lidem nazývaný také Krevní zhouba, patří mezi nejstarší a nejobávanější nákazy, které kdy zasáhly Vel Dōran. Jeho původ však stále zůstává nejasný, někteří léčitelé tvrdí, že vznikl z dávné kletby bohů, jiní v něm spatřují nemoc země samotné, která se mstí za hříchy lidstva. První zmínky o Morvārře pocházejí z doby, kdy v přelidněných městech Valchēronského vnitrozemí začaly mizet celé čtvrti v tichu a rudém zápachu krve. Nákaza se šíří dotykem, potem i dechem, a proto bývají její ohniska často uzavírána ohněm.
Morvārra napadá především lidskou krev, ale zaznamenány byly i případy nakažených trpaslíků. Lesní elfové jsou vůči ní odolnější, patrně díky jejich napojení na přírodní magii, ale i mezi nimi se občas objevují slabší formy nemoci zvané Růženec. Nejvíce ohrožení jsou ti, kdo žijí v chladných a vlhkých oblastech, ve stísněných obydlích a s nedostatkem světla, tedy přesně tam, kde se krev špatně prohřívá a tělo ztrácí sílu.
Nemoc začíná nenápadně: bolestí hlavy, slabostí a horečkou, kterou mnozí zaměňují za obyčejné nachlazení. Během několika hodin se však tělo pokryje horkem, klouby ztuhnou a z nosu i dásní se začne objevovat tenký pramínek krve. Jakmile se krevní tlak zvýší, na rukách, krku a hrudi se tvoří puchýře naplněné tmavou tekutinou, která při prasknutí šíří nákazu dál.
Kůže nemocného rudne, oči žloutnou a cévy se rozšiřují, až se jeví, jako by pod kůží praskaly. Tento stav obvykle nastává čtvrtý až pátý den po infekci. Po tomto stavu, dochází k rychlému zvratu. Nemocný upadá do horečných bludů, mluví o stínech, slyší hlasy a celkově hovoří nesmysly. Léčitelé věří, že Morvārra pohlcuje nejen tělo, ale i mysl. A mění krev samotnou v živoucí oheň, který spaluje rozum. V této fázi bývá nakažený často spoután na lůžku. Ti, kteří nemoc přežijí, zůstávají poznamenáni, jejich oči mívají jsou náchylnější k zánětům a i odstín kůže získává šupinatý lesk.
Rudý mor
Morvārra
Léčba Rudého moru je obtížná a zdlouhavá. V rané fázi se používají odvary z hořkých bylin. A to především z bodláku, zyrnaru a prášku z vysušené žabí kůže. Ty mají pročistit krev a zmírnit horečku. V pokročilém stadiu pomáhá pouze přímé vypálení infekce. Tento proces spálí nakaženou krev, ale málokdo jej přežije. Z historických záznamů vyplývá, že Rudý mor se nešíří náhodně, vždy přichází po období válek, hladomorů nebo masových pohřbů. Mnozí učenci se domnívají, že je jakýmsi „dechem země“, který se probouzí, když svět překročí hranici života a smrti. V některých kronikách se dokonce uvádí, že Morvārra dokáže rozpoznat krev hříšníka a zabíjí jej rychleji než nevinného. Což je samozřejmě hloupost. V dobách největších epidemií bývají města uzavírána a označována rudým znamením, krvavého otisku ruky. Dračí jezdci mají zvláštní povinnost pálit těla nakažených dračím plamenem, aby se nemoc nešířila dál.
Na hranicích takových měst pak často vznikají kamenné pomníky beze jmen – Památníky nakažených, které připomínají, že Morvārra je víc než nemoc. Je to připomínka křehkosti života a mocné rovnováhy mezi světem smrtelných a vůlí bohů.
Bílá vyrážka je tichá, ale vytrvalá nemoc, která se šíří především ve venkovských oblastech a hornatých provinciích Vel Dōranu. Není tak rychlá ani smrtící jako morové nákazy, ale její průběh je dlouhý, vyčerpávající a zanechává na těle i duši viditelné stopy. Lidé se jí obávají nejen kvůli bolesti a znetvoření, ale i pro její zvláštní souvislost s magií a lesními oblastmi. Staré kroniky tvrdí, že Albranthis je prokletí přírody seslané na ty, kdo se odvrátili od země, která je živí a škodí lesním bytostem a elfům. Což samozřejmě není pravda.. Nemoc postihuje nejčastěji lidi, trpaslíky, ale dokonce i elfí rody a jejich míšence, kteří žijí v těsném kontaktu. Příčina je spojována s plísní zvanou bílý mech, která roste na stromech ve stinných údolích a při dlouhém kontaktu s pokožkou proniká do pórů těla. Vzácně se přenáší i magickou nákazou, zejména u těch, kdo využívají prapodivná přírodní kouzla či bylinné rituály bez očištění.
Průběh Albranthisu je pozvolný. V prvních dnech se na kůži objevují malé, bělavé tečky připomínající prach nebo sůl. Místo lehce svědí, ale nemocný tomu obvykle nevěnuje pozornost. Po několika dnech se však skvrny rozšíří, spojují do větších map a kůže ztrácí barvu i pružnost. Povrch zasažených míst se začne olupovat a mění se v tenké šupiny, které při doteku praskají. Nemoc často začíná na pažích, mezi prsty, krku nebo zádech, postupně však může zasáhnout i obličej, uši a vlasovou linii.
Ve druhém stadiu se přidává bolestivý zánět. Kůže se pod šupinami zanítí a záhy se tvoří puchýře naplněné bělavou tekutinou. Ta má silně infekční povahu a po vyschnutí zanechává na povrchu stříbřitý povlak, podle kterého nemoc dostala své jméno. Při dlouhodobém působení začínají nemocní pociťovat slabost, zimnici a zvýšenou únavu. U lidí z venkova bývá časté i postižení kloubů a otoky rukou, které ztěžují práci. U lesních elfů má Albranthis ještě vážnější následky, nemoc jim narušuje tok přírodní energie. Po dobu nakažení ztrácí schopnost vnímat životní proud lesa, nerozumí hlasům rostlin a jejich kouzla zaměřená na růst či léčbu selhávají. Elfové popisují tento stav jako „ztrátu šepotu země“. Pro mnohé z nich je tato ztráta horší než fyzická bolest, neboť znamená přerušení svazku s jejich vlastní podstatou.
Bílá vyrážka
Albranthis
Léčba Bílou vyrážku neléčí rychle, ale lze ji zpomalit a zmírnit. Léčitelé doporučují koupele v teplé vodě se solí a rozemletým sůlnořasem, který čistí kůži a vysušuje záněty. Dále se používá mast ze Zyrnaru a popela jalovce, která se vtírá do šupin a obnovuje zdravou pokožku. U těžších případů se aplikuje rituál pálení bílého mechu, nemocný musí sedět u ohně a vdechovat kouř z mechu, aby se „duch nemoci“ vyhnal z těla skrze inhalaci. Tento postup je nebezpečný, ale v kronikách jsou zaznamenány případy, kdy zachránil i umírající. Po vyléčení zůstávají na kůži bílé jizvy podobné mapám či listům, staré ženy říkávají, že to jsou „doteky lesa“, který si nemocného označil jako svého. Někteří elfové věří, že ti, kdo přežili Albranthis, získají větší citlivost na přírodu, ačkoliv se jejich magie již nikdy nevrátí v plné síle. Nemoc se zřídka vrací, avšak ti, kdo ji prodělali, bývají citlivější na chlad a vlhko. V lidové tradici se proto Albranthis považuje nejen za nemoc těla, ale i zkoušku ducha, která odděluje slabé od těch, kdo dokáží snést tíhu přírody na vlastní kůži.
.png)
Ingorra patří mezi nejběžnější dětská onemocnění Vel Dōranu a je známá ve všech lidských provinciích, od nížin až po horské osady. Ačkoliv je považována za „lehkou nemoc“, její průběh dokáže být vyčerpávající a v některých případech zanechává následky, které si nemocný nese po celý život. V lidové tradici je Ingorra často označována jako ohnivá nemoc dětí, neboť její projevy připomínají vnitřní žár, který se dere na povrch těla.
Nemoc se šíří především vzduchem a dotykem, nejčastěji v období chladných dešťů a přechodů mezi ročními dobami. Nejvíce postihuje děti mezi druhým a osmým rokem života, jejichž tělo ještě není dostatečně odolné. U dospělých se vyskytuje vzácně a obvykle má mírnější průběh, avšak bývá doprovázena dlouhodobou únavou. První příznaky Ingorry připomínají obyčejnou horečku, dítě je velmi malátné, ztrácí chuť k jídlu, objevuje se suchý kašel a pálivý pocit v ústech a hrdle. Tento „ohnivý dech“ je považován za charakteristický znak nemoci. Během druhého až třetího dne se na kůži objevují rudé vyrážky, nejprve na obličeji a krku, později na hrudi, zádech a končetinách. Vyrážka hřeje, svědí a může bolestivě praskat, pokud je kůže příliš suchá.
U většiny dětí nemoc odezní během jednoho až dvou týdnů bez vážnějších následků. Nebezpečná je však především pro novorozence a velmi malé děti, u nichž může Ingorra zasáhnout oči.
V těchto případech dochází k vážnějšímu zánětu který může vést k trvalému oslabení zraku nebo trvalé slepotě. Právě proto je Ingorra mezi porodními bábami a léčitelkami považována za nemoc, kterou není radno podceňovat. Zajímavým jevem je její odlišný dopad na jednotlivé rasy. Zatímco lidé jsou k Ingorře náchylní, u elfských dětí je nemoc téměř neznámá. Pokud se u nich projeví, mívá velmi mírný průběh bez horeček a vyrážek. Tento fakt vedl k rozšířené pověře, že elfí krev obsahuje takzvanou „boží jiskru“, vnitřní požehnání přírody, které chrání jejich tělo před nemocemi. Někteří učenci se domnívají, že jde o přirozenou odolnost elfího organismu spojenou s jejich pomalejším stárnutím a hlubším napojením na přírodní proudy.
Léčba Ingorry je převážně podpůrná. Doporučuje se klid na lůžku, dostatek tekutin a ochlazování těla. Tradičně se používají obklady ze Zyrnaru, které snižují horečku a jemné masti s příměsí léčivých bylin, jež zklidňují podrážděnou kůži. Oči nemocných dětí se vyplachují odvarem z heřmánku a světlých květů, aby se předešlo poškození zraku. V očích chudých obyvatel Vel Dōranu je Ingorra nemocí, kterou musí většina lidí jednou projít. A někdy si i berou život jejich milovaných. Přesto zůstává připomínkou, že i zdánlivě běžné choroby mohou skrývat nebezpečí, pokud nejsou brány s respektem a péčí.
Spálničky
Ingorra
.png)
Šeptavá horečka, známá pod učeným názvem Whisplāguē {Čti jako: Vys:plága}, patří mezi nejzáhadnější a nejobávanější nemoci. Nezabíjí tělo rychle ani viditelně, ale pomalu a vytrvale rozežírá mysl, až zanechá člověka prázdného, zlomeného nebo ztraceného v hlubinách divočiny. V kronikách je Whisplāguē vedena jako nemoc ducha, nikoli masa, a právě proto je považována za jednu z nejnebezpečnějších.
Původ Šeptavé horečky není dodnes znám. Nešíří se běžným způsobem, nelze ji spolehlivě vystopovat ani zabránit jejímu opakovanému návratu. Nejčastěji se objevuje u poutníků, hrobníků, válečníků po bitvách a u těch, kteří přišli do dlouhodobého styku se smrtí, masovými hroby nebo místy dávných katastrof. Lidová víra tvrdí, že Whisplāguē není nemoc v pravém slova smyslu, ale ozvěna světa mrtvých, která se zachytí v mysli oslabeného jedince.
První příznaky jsou nenápadné a často přehlížené. Nemocný trpí bolestí hlavy, tlakem za očima a neklidem. Brzy se přidává zvláštní pocit, že není sám, jako by někdo stál těsně za ním. Následují šepoty v uších, zpočátku nesrozumitelné, připomínající vítr v korunách stromů nebo vzdálené hlasy v mlze. V této fázi je nemoc ještě zvratitelná, avšak málokdo vyhledá pomoc, neboť nemocný často své potíže skrývá ze strachu, že bude považován za šílence.
Jak nemoc postupuje, šepoty získávají jasná slova a hlasy. Nemocný slyší jména, výčitky, prosby i rozkazy. Hlasy mrtvých mu připomínají dávné chyby, ztráty a viny, které si nese v sobě. Zvláště nebezpečné jsou tzv. hlasy blízkých, Whisplāguē dokáže napodobit hlasy zemřelých rodičů, dětí či druhů, což vede k hlubokému citovému rozvratu vše tak jak si vaše hlava dokáže představit. V této fázi se objevuje nespavost, záchvaty pláče, paranoia a ztráta schopnosti rozlišovat skutečnost od halucinací. Úmrtnost u této nemoci je paradoxně nízká, jelikož tělo zůstává zdravé. Přesto však Whisplāguē často končí sebevraždou, kdy nemocný podlehne hlasům, jež jej přesvědčují, že smrt přinese klid. Jiní volí útěk do divočiny, kde se snaží hlasy umlčet vzdáleností od lidí. Tak vznikly legendy o „šeptajících poutnících“, kteří bloudí lesy a horami a mluví se svým stínem v mysli. Nemoc postihuje rasy Vel Dōranu rozdílně. Lidé jsou k Whisplāguē nejvnímavější, neboť jejich mysl je křehká a snadno zatížená vinou. Elfové onemocní zřídka, ale pokud ano, nemoc má hlubší a delší průběh, jelikož hlasy u nich často přicházejí ve formě starých duchů lesa nebo dávných předků. Trpaslíci považují Whisplāguē za zkoušku mysli a věří, že ti, kdo ji přežijí, získají hlubší vhled do hranic života a smrti. U nich se nemoc častěji projeví melancholií, než dlouhodobým šílenstvím.
Léčba Šeptavé horečky je obtížná a nikdy není zaručená. Základem je okamžité oddělení nemocného od míst kde se jeho stav výrazně zhoršuje. Používají se očistné koupele, které mají „uzavřít tělo před hlasy“ a velmi silné odvary k posílení mysli či naopak jejímu naprostému utišení. Člověk tak jako tak se stává spíše velmi mentálně oslabeným zvládající jednoduché úkony a celkově je podobu několikaleté léčby spíše mimo, leč chvílemi se jeho stav zlepšuje a vnímá své okolí, záhy však ztratí v očích jiskru a je jen opět tělem bez duše.
Šeptavá horečka
Whisplāguē
.png)
Magikána, v některých kruzích označovaná jako Přečerpání či jako magická korupce, je jednou z nejděsivějších a nejzrádnějších nemocí, jaké svět zná. Jak taky její název napovídá jedná se o smrt magie. Nešíří se dotykem, krví ani dechem, rodí se uvnitř samotného čaroděje, v okamžiku, kdy překročí vlastní hranici, kterou mu jeho tělo i duše přirozeně stanovily. Je to nemoc moci, pýchy i zoufalství. Zároveň je to krutá daň za touhu sahat dál, než je smrtelníkům určeno.
Podstatou Magikány je zneužití vlastní vnitřní životní a magické energie, která umožňuje čaroději ovládat kouzla. Za běžných okolností Mātrā proudí v rovnováze mezi tělem, myslí a magickým polem světa. Jakmile však mág opakovaně sahá na své limity bez odpočinku, tělo začne situaci vyhodnocovat jako kritickou. V zoufalé snaze udržet výkon čaroděj nevědomky otevře hlubší vrstvy své Matry a na krátký čas dokáže dosáhnout moci přesahující jeho přirozený potenciál, někdy až dvojnásobně. Tento stav je však jen klamné vítězství. Tělo, které není schopno takové množství energie zpracovat, začne vytvářet tzv. magický odpad, zbytky nestabilní energie, které se ukládají do krve, svalů a nervové soustavy. Krev se postupně mění v temnou, hustou substanci, která zpomaluje tok energie a narušuje spojení mezi vůlí čaroděje a samotným kouzlem. Prvním viditelným znakem Magikány jsou černé mapy kolem špičky prstů a zčernalé nehty, kde magie nejčastěji proudí. Tyto skvrny se rozšiřují po žilách a dlaních, až nakonec dosáhnou míst jako jsou rty a oči. A bělmo očí tmavne při čarování a vlastního přečerpání.
S fyzickými projevy přichází i rozklad mysli. Nemocný trpí halucinacemi, slyší hlasy magie samotné, vidí proudy energie tam, kde žádné nejsou a propadá při kouzlení myšlenkám během nichž se kouzla spouštějí samovolně. V této pozdější fázi ztrácí čaroděj kontrolu nad svými schopnostmi, kouzla se zesilují, deformují nebo se obracejí proti okolí. Právě proto je Magikána považována za jednu z nejnebezpečnějších nemocí. Nejen pro postiženého, ale i pro jeho samotné okolí.
Pokud nemoc pokračuje bez zásahu, dochází k úplnému zhroucení magického řízení a čaroděj už není schopen ovládat ani jednoduchá kouzla, jeho magie reaguje chaoticky nebo vůbec. V závěrečné fázi může dojít i k tzv. magickému zhroucení, nekontrolovanému výronu Mātry, který často končí smrtí, nebo trvalým vypálením a ztracením schopnosti čarovat. Takový jedinec je poté znám jako Vyhaslý čaroděj.
Léčba Magikány je možná pouze v raných a středních stádiích. Základem je dlouhodobý půst od čarování, často v řádu měsíců či let. Čaroděj nesmí sesílat žádná silná kouzla vlastní silou, jinak se nemoc okamžitě zhoršuje a takříkajíc se rozšiřuje a roste jako neukojitelný hlad. Podává se destilát z mithrilové kůry, který má schopnost vázat magický odpad a postupně jej odvádět z těla. Tento proces je bolestivý, vyčerpávající a vyžaduje pravidelné očistné rituály pod dohledem zkušených magických léčitelů. Mnozí čarodějové se v této době uchylují k bezpečnějším formám magie, používají grimoáry, pečeti, předpřipravená kouzla či artefakty, které nenutí tělo sahat do vlastní energie. Tyto „pohodlnější cesty“ jsou sice někdy zdlouhavější, ale umožňují mágům zůstat funkčními, aniž by riskovali další rozklad. Mezi čaroději se Magikána považuje za varování. Proto často již políbení mágové nosí rukavice, dlouhé rukávy či ochranné náramky, aby zakryli první známky nemoci. Černé mapy na zápěstích jsou totiž tichým přiznáním, že mág překročil hranici, odkud už není návratu bez obětí.
Magikána
Necroa Magica
.png)
Šeroslepota je zvláštní a znepokojivá choroba zraku, která postihuje všechny rasy bez rozdílu. Její obětí se stávají lidé, elfové, trpaslíci i další bytosti, pokud jsou dlouhodobě vystaveni nedostatku přirozeného světla. Nejčastěji se s ní setkávají horníci pracující hluboko pod zemí, poutníci putující temnýmnou krajinou. I dračí jezdci, kteří tráví dlouhé týdny v mlžných výškách Netheru nebo v severních oblastech zahalených šerem. Ovšem může být i do jisté míry dědičná.
První projevy jsou nenápadné a často mylně považované za únavu očí. Mnozí říkají, že to začne jen jako píchání v očích. Jenže pak zjistí, že se nedokáží podívat na slunce, aniž by je to nepálilo jako žhavý uhlík. Oči slzí, pálí a reagují přehnaně na jas, zatímco v přítmí či za noci se zrak zdá být neobvykle ostrý. V této fázi se mnozí domnívají, že si jejich oči pouze „zvykají na tmu“, a nepřikládají potížím váhu. Jak to postupuje, oči si prostě přestávají poradit s denním světlem. Pomalu, ale jistě. Barvy blednou, tvary se rozmazávají a slunce se mění v bolestivý, oslepující zdroj utrpení. Nemocný je nucen chránit si oči látkou či kapucí. V pokročilém stadiu přichází zásadní zlom, úplná slepota ve dne, zatímco noční vidění zůstává zachováno, ba dokonce zesíleno. Světlo pochodní, měsíc i hvězdy jsou stále čitelné, ale den se proměňuje v prázdnotu. Dopad nemoci na život postižených je hluboký. Horníci často ztrácejí práci, poutníci se stávají závislými na doprovodu a dračí jezdci bývají nuceni ukončit službu, neboť let za denního světla je pro ně smrtelně nebezpečný a bolestivý.
Noctis Morbus není jen oční onemocnění. Pomalu nakažené vytrhává ze světa, kde ostatní žijí, tam kde svítí slunce. A Nemocný? Zůstává ve stínech. Den se stává cizím. Lidé to často popisují jako pocit, že už k tomuto světu již nepatří. Prý se dá šeroslepost léčit, pokud se na to přijde včas. Léčitelé doporučují kapky z oleje fēnry a se směsí jemně drceného ametystu, které se aplikují za svítání, v pravé poledne hodině draka či kdykoliv, když postižený potřebuje ulevit.
Šeroslepota
Noctis Morbus
Tyto kapky posilují citlivost oka a zpomalují jejich odumírání. A taktéž si je může dovolit převážně jen velmi bohatá skupina lidí... Ještě účinnější je pravidelné docházení k Aldenorským sestrám. Pokud je Noctis Morbus zachycen opravdu včas, dokáží nemoc zcela zastavit, v některých případech dokonce částečně obnovit denní vidění a velmi zpomalit průběh.
Jakmile však nemoc přejde do plného stadia, zůstává stav trvalý. Mezi lidmi koluje pověra, že ti, kdo zcela oslepnou ve dne, vidí budoucnost skrze stíny noci. Učenci tuto domněnku odmítají, pravdou však je, že nemocní se stávají mimořádně vnímavými. Jejich sluch se zostří, vnímají jemné pohyby vzduchu a dokáží číst nálady prostoru způsobem, který zdravým uniká. V posledním stádiu nemoci však je nejlepší kompletní zašití očí. Jelikož zrak je ztracen úplně a denní světlo se stává velmi bolestivou součástí každodenního života Šeroslepce.
.png)
.png)
Šedý dech, učeně nazývaný jako Mōrthalis Anhēlum, je z prvu tichá ale zákeřná nemoc, která se plíží krajinami Vel Dōranu spolu s mlhou, deštěm a nadcházejícím chladem. Nevzniká v přeplněných městech, ani mezi nemocnými, ale v otevřeném prostoru, tam, kde je člověk vydán napospas přírodě. Nejčastěji postihuje poutníky, válečníky, lovce, hraničáře a tuláky, kteří spí pod širým nebem, v promočeném oděvu nebo v chladných jeskyních, kde se drží vlhký vzduch a zatuchlina.
Nemoc se nešíří dotykem ani krví. Lidově se říká, že se vdechuje , spolu se studeným deštěm. První příznaky jsou nenápadné a snadno zaměnitelné za vyčerpání, únavu z cesty. Později se však přidá pocit tíhy na hrudi a chraplavý hlas, jako by se v plicích usadil popel. Nemocný má pocit, že se nemůže plně nadechnout, avšak bolest zatím nepřichází. Právě tato fáze je nejnebezpečnější, neboť většina postižených pokračuje v cestě a nemoc ignoruje. Jelikož si onemocnění mohou plést s obyčejným nachlazením..
Během několika dní dochází k zásadní změně. Dech nemocného se stává viditelným i v teple, při výdechu se z úst line mléčně šedý dým, těžký a pomalý, který se rozplývá těsně u těla. Tento jev dal nemoci její jméno. Léčitelé věří, že v této fázi již není postiženo jen tělo, ale i samotný dech života. Plíce postupně ztrácejí schopnost zahřívat krev a tělo přestává udržovat vlastní teplotu. Nemocný se třese, kůže bledne do šedomodra a končetiny chladnou, i když leží u ohně.
V pokročilém stadiu nastává stav označovaný jako vnitřní mráz. Nemocný cítí hluboký chlad vycházející ze středu hrudi, jako by mu v plicích ležel kus ledu. Myšlení se zpomaluje, řeč a dech se stává tichým a přerývaným. Nakonec tělo zamrzá zevnitř, zatímco navenek nevykazuje známky omrzlin. Smrt přichází tiše, často ve spánku, bez boje. Šedý dech postihuje všechny rasy, avšak s rozdílnou rychlostí a následky.
Šedý dech
Mōrthalis Anhēlum
Lidé jsou nejzranitelnější, zejména ti vyčerpaní a podvyživení. Elfové odolávají déle, avšak jakmile nemoc zakoření, postupuje hlouběji a zanechává trvalou slabost plic a kašel. Trpaslíci považují Mōrthalis Anhēlum za pouhou zkoušku a věří, že ti, kdo nemoc přežijí, získají vytrvalost v chladu a odolnější tělo, slabší kusy získají pouze chraplavější hlas.
Léčba je možná pouze v raných stádiích. Základem je okamžité zahřátí těla, suché prostředí, spánek a klid. Tradičně se používá směs z rozemletých listů horských bylin smíchaná s olejem z medvědího česneku, která se vtírá na hruď a záda a zároveň se užívá v teplém odvaru. Tento lék má otevřít plíce, zahnat chlad a obnovit tok tepla v krvi. V těžších případech se přikládají nahřáté kameny zabalené v látce, velmi horké koupele a nemocný musí po několik nocí dýchat bylinnou páru.
.png)
.png)
Vamphirismus je jednou z nejděsivějších nemocí, jaké kdy Vel Dōran poznal. Nejde o chorobu těla v běžném slova smyslu, ale o zvrácenou přeměnu bytí, která zasahuje krev, zkaženou duši i samotnou podstatu existence. Podle starých kronik vznikl Mōr Tharān po pádu jednoho z krvavých bohů, jehož jméno bylo vymazáno z paměti světa. Krev tohoto boha se měla vsáknout do země a zanechat v ní hlad, který nikdy neodezní.
Nemoc se šíří výhradně skrze krev a sliny, již od infikovaných, tedy kousnutím, přímým přenosem nebo rituálním smísením. První fáze nákazy je nenápadná a často zaměňovaná za vyčerpání po zranění. Nakažený pociťuje chlad, slabost a ztrátu chuti k jídlu. Ke klasickému jídlu. Běžná strava se totiž stává pro nakaženého odpudivou, maso chutná jako popel a voda zanechává v ústech hořkost než vláhu. Současně se objevuje přecitlivělost na světlo, které pálí oči a kůži, a tělo začíná vyhledávat stín a chlad.
Během několika dní dochází k zásadní proměně. Krev nakaženého se mění, houstne, tmavne a zpomaluje svůj tok. Tělo se začíná přizpůsobovat životu ve tmě, zrak se zostřuje v noci, sluch se vyjasňuje a čich dokáže rozeznat teplou pulzující krev v těle člověka na velkou vzdálenost. Současně mizí tělesná únava a nemocný získává sílu, která neodpovídá jeho původnímu tělu. Tento stav bývá často mylně považován za uzdravení nebo dokonce požehnání.
Jakmile však nakažený nepřijme vytouženou krev, začne jeho tělo rychle chátrat. Vnitřní orgány se rozkládají, svaly tuhnou a kůže bledne do mrtvolného odstínu. Tento rozklad není okamžitě smrtelný, onemocnění drží tělo pohromadě silou cizí energie, zatímco uvnitř probíhá pomalý rozpad. Bolest, hlad a šílenství se stupňují, dokud nakažený není donucen krev získat za každou cenu.
Vamphirismus
Mōr Tharān
Nejtragičtější stránkou Mōr Tharānu je postupná ztráta osobnosti. Každým douškem krve se původní já infikovaného rozplývá. Vzpomínky blednou, city slábnou a morální hranice se bortí. Nakažený se postupně mění v jinou bytost, poháněnou instinktem a hladem. Ti, kteří vamphirismus přežijí déle než několik měsíců, již nejsou považováni za lidi, elfy ani příslušníky jiných ras, stávají se Ztracenými či Vampíry. Zajímavé je, že vamphirismus postihuje jednotlivé rasy odlišně. Lidé ztrácejí osobnost nejrychleji, jejich proměna bývá prudká a násilná. Elfové odolávají déle, ale jejich pád je hlubší, po ztrátě spojení s přírodou se stávají chladnými, téměř prázdnými schránkami, všichni elfové celkově vnímají Mōr Tharān jako nejvyšší znesvěcení krve a loví nakažené bez slitování. Trpaslíci jsou proti této infekci nějaký čas imunní, dokud po kousnutí klidně i několik měsíců, než u nich nastávají obdobné příznaky jako u všech ostatních.
.png)
Léčba vamphirismu neexistuje. Veškeré pokusy o očistu, rituální vypálení krve či odříznutí infekce pomocí magie končily smrtí nebo zhoršením stavu. Jediným „řešením“, které svět Vel Dōranu uznává, je zastavení proměny a rozšiřování nákazy silou. Svatí rytíři a Aldenorské sestry proto označují nakažené nikoli za předem mrtvé, ale za Ztracené - bytosti, jejichž duše se již vzdálila světu živých, avšak tělo dál kráčí mezi nimi. Mōr Tharān popsán v dějinách, jako největší lež nesmrtelnosti. Nepřináší věčný život, pouze prodloužené utrpení a nekonečný hlad, rozklad a ticho tam, kde kdysi byla lidskost.
Kdysi, v temných kapitolách dějin Vel Dōranu, patřili Ztracení k nočním můrám celých krajů. Jakmile se vamphirismus Mōr Tharān rozšířil, odpovědí světa byl otevřený hon. Vesnice, v nichž se objevily první známky nákazy a byť malé počty Vampírů, byly bez milosti vypalovány, studny zasypávány a jména vymazávána z map. Svatí rytíři i Aldenorské sestry tehdy věřili, že jen oheň, světlo a popel dokáží zastavit šíření této kletby, která nebyla považována za smrt, ale za znesvěcení samotné existence. Tyto hony však měly svou cenu. Spolu se Ztracenými umírali i nevinní, rodiny byly roztrhány a celé oblasti zůstaly po generace pusté. A především poučili samotní ztracení. Ti, kteří přežili první vlny honů, pochopili, že otevřený hlad a násilí, znamenají jistou záhubu. Vampíři se stáhli do stínů, přestali lovit bez rozmyslu a začali mizet z očí světa.
Dnes je proto setkání s vampírem vzácné.
Ne proto, že by vymizela nákaza, ale proto, že Ztracení změnili způsob své existence. Neloví už celé vesnice, nezanechávají za sebou obrovské krvavé stopy ani zohavená těla. Většina z nich přežívá zřídka, krmí se opatrně, jiní upadli do letargie, uzavřeni v ruinách, kryptách a zapomenutých místech, kde hlad tlumí dlouhým spánkem. Dnes kolují po Vel Dōranu spíše pověsti než svědectví. O vesnici, kde dobytek krvácí bez ran. O poutníkovi, který se vrátil bez vzpomínek a s jizvou na krku. O šlechtici, jenž nestárne, ale mění služebnictvo každých deset let. Přímý střet s opravdu mocným vampírem je vzácný.
.png)
.png)
Chladový třes je jednou z nejběžnějších a přesto nejzrádnějších nemocí Vel Dōranu v období zimy, která jde ruku v ruce i s Šedým dechem. Nepřichází náhle jako rána mečem, ale tiše, často v okamžiku, kdy si člověk myslí, že to nejhorší už má za sebou. Nejčastěji se objevuje po prudkém ochlazení, dlouhém pobytu na sněhu, při nočních hlídkách, přechodech horských sedel nebo po pádu do ledové vody. Nemoc postihuje především horaly, poutníky, lovce, vojáky a posly, kteří jsou vystaveni zimě pod širým nebem bez možnosti rychlého zahřátí. Na rozdíl od omrzlin nepoškozuje okamžitě tkáň, ale napadá vnitřní schopnost těla udržet teplo. První příznaky bývají nenápadné. Přichází rychlá únava, zpomalené reakce a pocit, že chlad „zalézá pod kůži“. Brzy poté se dostaví nekontrolovatelné chvění těla, které nelze vůlí zastavit.
Třes je zpočátku mírný, připomíná zimnici, ale postupně sílí, až celé tělo vibruje v nepravidelných vlnách. Dech se zpomaluje a zkracuje, slova se lámou mezi zuby a končetiny modrají a tuhnou, jako by krev ztrácela schopnost proudit. Nemocný často upadá do zvláštní otupělosti, kdy přestává vnímat bolest i chlad, právě tato fáze je venku nejnebezpečnější, neboť tělo se vzdává boje. Pokud není třes včas léčen, může přejít do stavu hlubokého podchlazení a končetiny začnou pomalu modrat. Tělesná teplota klesá natolik, že srdce bije nepravidelně a vědomí se zamlžuje. Nemocný může usnout i ve stoje či v sedě a bez zásahu už se neprobudí. Smrt v těchto případech bývá klidná, téměř tichá, jako by zima člověka jednoduše přijala.
Nemoc postihuje skoro všechny rasy, avšak s různou odolností. Lidé jsou nejzranitelnější, zejména děti a starci. Lesní a rudí elfové odolávají déle díky lepšímu vnímání těla, ale pokud podlehnou, jejich zotavení je pomalé, toto onemocnění se netýká vůbec měsíčních elfů, kteří jsou nejspíše plně imunní. I trpaslíci jsou zvyklí a u nich se často léčí třes dříve, než nemoc plně propukne. Léčba je jednoduchá, avšak musí být okamžitá a důsledná. Základem je postupné zahřívání těla, nemocný se nesmí prudce ohřívat ohněm, aby nedošlo k selhání srdce. Ale obecně se používají se vlněné přikrývky, suchý oděv a blízkost jiného těla. Trpaslíci tvrdí, že na to je nejlepší i zahřívání zevnitř, pomocí Dračí krve. Osvědčeným prostředkem je například i teplé víno s hřebíčkem, které rozproudí krev a zahřeje zevnitř. Kůži, zejména na končetinách, je vhodné mazat a masírovat i kozím sádlem, jež vytváří ochrannou vrstvu a pomáhá obnovit cit. Mezi horaly se traduje pověra, že chladový třes není jen nemocí těla, ale i zkouškou ducha. Říká se, že v těch chvílích Král Zimy pokládá ruku na ramena člověka a naslouchá, zda v něm ještě plane teplo života. Kdo třes přežije, bývá považován za silnějšího a kdo mu podlehne, ten prý jen následoval volání nevyhnutelného.
Chladový třes Tremor Frigidus
.png)
Střevní běs patří k nejrychleji zabíjejícím nemocem. Je to choroba špíny, hladu a zoufalství, která se nešíří kouzly ani kletbami, ale zkaženým jídlem, nečistým masem a vodou pošpiněnou rozkladem. Přesto ji lidé po staletí vnímali jako cosi více než obyčejnou nákazu, ale jako běs, jenž se usadí v útrobách a rozežírá tělo zevnitř.
Nejčastěji se objevuje v chudých vesnicích, polních táborech, obléhaných městech a mezi poutníky, kteří jsou nuceni jíst maso dlouho skladované, nedostatečně tepelně upravené nebo pocházející z uhynulých zvířat. Mōrbus Ventiss nezná slitování a nevybírá si rasu postihuje lidi i trpaslíky, ačkoliv lidské tělo je k němu nejzranitelnější. Elfy tolik ne, jelikož jsou citlivější na takto poskvrněné věci.
První příznaky přicházejí rychle, často během několika hodin po požití zkažené potravy. Nemocný pocítí prudké křeče v břiše, svíravou bolest, která se vlní jako had pod kůží. Následuje silné zvracení a průjem, při němž tělo ztrácí tekutiny rychleji, než je schopno přijímat. Dehydratace postupuje děsivým tempem, rty praskají, jazyk šedne, oči zapadají do důlků a hlas se mění v chraplavý šepot. V další fázi se přidává horečka, tělo se snaží bojovat s jedem, který se rozšířil do krve. Orgány postupně selhávají, nejprve játra, poté ledviny a srdce. Nemocný často blouzní, mluví o hladu, vidinách jídla nebo o tvorech, kteří mu svírají břicho zevnitř. Právě tyto halucinace daly vzniknout názvu Střevní běs, neboť lidé věřili, že v útrobách nemocného sídlí bytost hladu, která požírá tělo stejně jako nemoc požírá i mysl nakaženého.
Bez zásahu může Mōrbus Ventiss zabít během tří až sedmi dnů. Smrt přichází vyčerpáním, selháním orgánů nebo náhlým kolapsem srdce. U těch, kteří přežijí, zůstává tělo dlouho oslabené, jejich trávení je narušené, bolest břicha se může vracet a nemocní bývají náchylnější k dalším infekcím či ztrácejí dokonce chuť. Léčba vyžaduje okamžitý zásah. Základem je přísný půst, aby se tělo zbavilo zdroje jedu. Podává se odvar z dřevěného uhlí a máty, který váže škodliviny a zklidňuje křeče. Po odeznění nejhorších příznaků se nemocnému dává sušený chléb a slabý vývar, aby se postupně obnovila síla. V některých vesnicích se nemocní vyvádějí mimo obydlí do provizorní karantény. Lidová víra tvrdí, že Střevní běs přitahuje běsy hladu, kteří se slétají kolem slabých těl. Ve skutečnosti jde však především o ochranu ostatních, aby se nákaza nešířila dál skrze vodu, nádobí či zbytky jídla.
Střevní běs Mōnnus Ventiss
.png)
Či známé také jako lykantropie, stejně jako Vamphirismus je spíše kletbou, než nemocí. Ve světě Vel Dōranu je považována za jednu z nejděsivějších nákaz, neboť nebere pouze zdraví, ale rozlamuje samotnou identitu jedince. Ten, kdo onemocní Fāngrāen, neztrácí život, ztrácí kontrolu nad tím, kým je. Nad tím, čím je.
Přenos lykantropie probíhá kousnutím nebo vniknutím krve lykantropa do otevřené rány. Nejde o okamžitou proměnu, kletba se nejprve tiše usadí v krvi nakaženého a vyčkává. V běžných dnech může postižený působit zcela zdravě, avšak v jeho těle se mění reakce na pachy, zvuky a emoce. Zesiluje se čich, sluch i reflexy, zatímco spánek se stává neklidným a sny bývají plné běhu, lovu a krve. Pravá podstata Fāngrāen se projeví až během úplňku. V okamžiku, kdy měsíc dosáhne plné síly, nemocný ztrácí kontrolu nad tělem i vlastní myslí. Proměna je bolestivá a násilná, kosti se prodlužují a deformují, svaly sílí, kůže se pokrývá srstí či šupinatým povlakem v závislosti na původu šelmy a to většinou vlka. Spolu s tělesnou proměnou přichází zatemnění mysli. Rozum ustupuje instinktu a jednání se řídí loveckým pudem, strachem a hladem. Síla lykantropa se po přeměny výrazně zvyšuje, dokáže roztrhat zbroj, běžet bez únavy a odolávat zraněním, která by jiného zabila. Tato síla je však vykoupena ztrátou lidskosti. Většina nakažených si po návratu do lidské podoby pamatuje jen útržky, pach krve, křik, pohyb stínů. Mnozí se probouzejí zranění, potřísnění krví a s vědomím, že jejich tělo bylo jen nástrojem k násilí.
Lykantropie postihuje jen některé rasy a to především jen lidi. Léčba lykantropie je považována za extrémně obtížnou a nejistou. Úplné vyléčení je v kronikách Vel Dōranu zaznamenáno jen v několika sporných případech. Reálně lze nemoc pouze potlačovat a kletbu kontrolovat. Používá se lektvar ze stříbra, dračích slin či krve měsíčních salamandrů, uhlí a bylin, tento lektvar od alchymistů, zvaný Měsíčkový, dokáže přeměnu zpomalit, oslabit či oddalovat v určitých fázích měsíce. Tyto látky však tělo silně zatěžují a jejich dlouhodobé užívání vede k fyzickému i duševnímu vyčerpání. Zajímavým a málo známým rysem kletby Fāngrāen je citlivost lykantropů na zvuk a hudbu. Silné rytmy, hluboké tóny a hlasité zvuky dokáží šelmu zmást, zpomalit nebo dokonce krátkodobě uklidnit. Po proměně navíc lykantropové slyší hromadící se magickou energii dříve, než se projeví vizuálně v takzvaném Šerotřpytu. Tento jev z nich činí nebezpečné, ale i nechtěné zvěstovatele magických událostí. Ve společnosti Vel Dōranu jsou lykantropové vnímáni s hrůzou i lítostí. Někteří se izolují dobrovolně, jiní se nechávají spoutat během úplňku nebo prchají do divočiny. I tak společnost o nich již zná jen báchorky, potkat lykantropa je v dnešní době snad již nemožné. Fāngrāen jen kletbou a onemocněním, je to věčný boj mezi rozumem a šelmou v srdci, který málokdo dokáže vyhrát bez toho, aby přišel o kus sebe sama.
Vlčí prokletí Fāngrāen
.png)
Je jednou z nejvážnějších a nejtragičtějších chorob, které mohou draka postihnout. Nešíří se rychle ani plošně a právě proto je tak zrádná. Často je rozpoznána až ve chvíli, kdy už nelze zvrátit její následky. Vērraim Rōt není nemocí okamžité smrti, ale pomalého úpadku, který bere drakovi to nejcennější, nebesa a důstojnost.
První známky dračí hniloby jsou nenápadné. Šupiny začínají ztrácet svůj přirozený lesk, barva bledne do šedavých či popelavých tónů a povrch, dříve tvrdý a hladký, se stává křehkým. Postupně dochází k vypadávání šupin, nejčastěji v místech starších zranění, jizev nebo tam, kde byla kůže dlouhodobě vystavena nečistotám. Tyto holé plochy jsou citlivé, bolestivé a snadno se zanítí.
S postupem nemoci se hniloba šíří do hlubších vrstev těla. Nejvíce postižena jsou křídla – blanitá tkáň mezi kostmi řídne, ztrácí pružnost a stává se průsvitnou, jako by v ní mizel život. Trhliny v bláně se nehojí, naopak se rozšiřují při každém letu. Drak postupně ztrácí schopnost vzlétnout. V pokročilém stadiu se z kdysi mohutných křídel stávají jen pahýly s protrhanou blánou, neschopné nést váhu těla.
Průběh Vērraim Rōt může trvat desítky let bez péče. Někteří draci žijí pak i dlouhou dobu s omezenou pohyblivostí, zatímco nemoc pomalu požírá jejich tělo. Pokud hniloba přetrvává příliš dlouho, léčba již není možná. Drak zůstává nelétavý, odkázaný na zem a jeho stav se dá pouze zmírňovat, nikoli zvrátit. Takoví jedinci bývají extrémně zranitelní a často se stahují do odlehlých míst, kde dožívají v tichu či se stanou terčem lovců.
Léčba je možná pouze v raných fázích a vyžaduje trpělivost, čas a pečlivou péči. Zahrnuje důkladné čištění šupin, odstraňování drobných parazitů a dlouhodobou regeneraci poškozené kůže. Používají se speciální oleje, minerální pasty a obklady, které podporují obnovu šupin a zpomalují rozpad blány. Léčba může trvat roky a vyžaduje pravidelnost, jakékoli zanedbání umožní nemoci znovu zakořenit. Tajemství léčby a léčivých směsí znají pouze Drākarinové.
Mezi jezdci koluje pověra, že dračí hniloba vzniká tehdy, když drak zradí svého jezdce nebo když setrvává příliš dlouho na jednom místě, vzdálen od větru a letu. Tyto příběhy však slouží spíše jako morální varování než skutečné vysvětlení. Ve skutečnosti je hniloba nejčastěji způsobena drobnými škůdci, kteří proniknou pod poškozené šupiny, nebo zanedbanou starší ránou, jež se nikdy plně nezahojila. Právě proto je mezi jezdci a služebníky draků považována pravidelná údržba draka za posvátnou povinnost. Čištění šupin, kontrola křídel a včasné ošetření i drobných poranění nejsou jen otázkou péče, ale otázkou přežití.