Další bytosti

Ve světě Vel Dōranu existuje další množství různorodých bytostí. Tyto bytosti dodávají hloubku a barvitost světu, přičemž mohou v příběhu poskytnout podporu, informace nebo dokonce společnost. Vytváření příběhů s těmito postavami však vyžaduje schválení správce a smysluplný herní vývoj, jelikož je nejde hrát samostatně jako plnohodnotné postavy. Tyto bytosti mohou hráčům nabídnout pomoc, ale také mohou představovat výzvu a nebezpečí! Navázání vztahu s takovými NPC obvykle zahrnuje plnění úkolů nebo významný herní pokrok. Speciální kategorií jsou věční společníci, které si hráč může přidružit po dlouhodobějším hraní {600 postů} a splnění náročných podmínek. Tito společníci mohou přidávat unikátní dovednosti nebo osobitý pohled na herní děj. Taktéž se tato část může během hry průběžně aktualizovat...

{Samostatně nehratelné, Npc}

Jezerní dámy, ochránkyně vod

Známé v dračím jazyce jako Vēlūthēny, jsou mýtickou rasou vodních panen, které se objevují pouze v podobě žen vystupující z vodní hladiny. Jsou vázány k jednomu místu, pokud místo vyschne, paní vod zmizí. Vēlūthēny jsou ochránkyněmi svatých toků, tůní, jezer a dalších vodních útvarů, které přetékají čistou a životodárnou vodou. Vēlūthēny jsou považovány za posvátné bytosti, které přinášejí mír a ochranu do míst, kde přebývají. Jezerní dámy mají moc čistit vodní zdroje od znečištění a udržovat je v harmonii s přírodou. Legenda praví, že kdokoliv, kdo se odváží znečistit svatý tok nebo poškodit přírodní jezero, bude čelit hněvu Paní vod. Vēlūthēny jsou také známé svou pomíjivou krásou a tajemným zpěvem, který dokáže přivábit zbloudilé cestovatele do hloubky. Taktéž právě na březích jezer a řek byly odnášeny nechtěné děti, jako dary pro Vēlūthēny, ovšem tyto děti čekala jen jistá smrt. Ti, kteří jsou hodni jejich přízně, mohou získat za lesklé a hezké předměty, jejich požehnání vstoupit. Dalším požehnáním je poté jejich krev samotná.

Neboť pozřená krev darovaná Paní vody v sobě nese onu přízeň, dotyčný je obdařen kouzlem jenž mu zajišťuje například pevné zdraví či štěstí, záleží jak moc je Vēlūthēna štědrá. Zatímco ti, kteří je urazí, se mohou stát obětí jejich magické síly a případnému utopení. Tyto bytosti hrají důležitou roli v příbězích a legendách Vel Dōranu, kde vystupují jako symboly naděje, pomsty nebo odplaty v závislosti na tom, jak se k nim chová okolní svět.

Kal’kēvi

Řeky Vel Dōranu jsou staré, temné a proměnlivé. Stejně jako jezera mají své strážce, mají i řeky své běsy a ze všech je nejzrádnější právě Kal’kēvi, bytost, o níž se mluví šeptem a jen při ohni daleko od břehu, jako by je dokázala přivolat pouhá zmínka jejich jména. Nutno podotknout, že Jezerní dámy nemají s Kal’kēvi nic moc společného. Tyto dvě bytosti jsou v tichém, pradávném nepřátelství.

Vēlūthēna je tváří čisté vody.
Kal’kēvi je tváří proudů, které táhnou ke dnu.

Když se setkají, není to souboj světla a stínu, ale dvou hlubokých sil vody: té, která dává požehnání, a té, která ho bere. Říká se, že pokud se Kal’kēvi shromáždí ve stádu { vzácné, ale ne nemožné } dokáží se na Vēlūthēnu vrhnout, roztrhat ji a pozřít tak aby se její esence rozprostřela do proudů, které slyší jen ony. Kal’kēvi není tvor z masa a kostí, ale tichý zhmotňující se přízrak stvořený z proudu, stínu a prastaré magie, která se rodí tam, kde se světlo zlomí o temnou hladinu a zapadne do hlubin jako zapomenutá vzpomínka.

Koňská hříva splývá s proudem a každý její pohyb je až nepřirozeně hladký, plynulý, jako by ani neměla kosti či svaly. Říká se, že kdo pohlédne do jejích mrtvých, světélkujících očí v pravé podobě, uvidí nejen svou minulost, ale i vlastní smrt, zrcadlenou v hlubinách. Většinu času neexistuje v podobě, kterou by smrtelníci dokázali popsat. Je to pohyb, je to chladem prosycené zašeptání, je přízrakem s očima hlubšíma než řeka sama. Nelze ji spatřit na souši. Ne proto, že by nechtěla, ale proto, že nemůže. Je spoutána vodou, z níž byla utkána. Každý krok mimo vodu by pro ni znamenal zánik.

Proto loví tam, kde je doma, v hlubinách, kde proudy šeptají, kde se hladina svírá těsně nad hlavou kořisti a kde iluze mají větší moc než ocel. Kal’kēvi není hrubá šelma. Je to mistryně emocí a vzpomínek. Pokud se k člověku či elfovi přiblíží, dokáže číst mysl smrtelníka. A přetvořit jeho nejhlubší bol, touhu či ztrátu v dokonalou iluzi. Matce, která oplakává dítě, ukáže plačícího potomka stojícího v proudu. Milenci ukáže tvář dávno ztracené lásky, volající jej k sobě jménem. Osamělému poutníkovi ukáže starého přítele, jehož hlas uslyší naposledy před smrtí. A všechny tyto přízraky mají jediný cíl a to přimět svou oběť vstoupit do vody. Ovšem nikdy nezaútočí na jednotlivce, dokud si není jistá jeho oslabením. Pokud vycítí sílu nebo odpor, stáhne se zpět do hlubin, neboť její moc nespočívá v zápase, ale v manipulaci. Teprve když je přesvědčena, že má převahu, stane se řeka její zbraní: proud se sevře kolem oběti jako paže a stáhne ji ke dnu, kde mizí beze stopy.

A přesto se v některých příbězích objevuje Kal’kēvi jako posel proroctví či proměny, pro kterou je zkáza jen cestou k rovnováze. V tom spočívá pravá dvojí tvář Kal’kēvi. Říční lovkyně však nepřichází z nenávisti, ale z povinnosti ke své vlastní podstatě. Lze totiž jejich neustálý hlad dokonce utišit čerstvým masem a do jisté míry si je k sobě naklonit. Kal’kēvi si pamatují tváře se kterými se setkají. Ovšem pokud pomůže jednou, podruhé si vezme to co doopravdy chce.

Ve starých námořních kronikách i mezi rybáři se dodnes šeptem mluví o bytostech zvaných Sēlmarītha či Mořských pannách, překrásných a svůdných ženách hlubokých vod. Nejsou považovány za duchy ani za božstva, nýbrž za prastarý mořský lid, jenž existoval dávno před tím, než První lidé poprvé spustili lodě na otevřené moře a možná i než dračí dech poprvé spálil zemi. Jejich domovem byly výhradně oceány, moře a hluboké zálivy. Nikdy ne řeky a nikdy sladké vody. Sēlmarīthy byly popisovány jako bytosti překrásné i děsivé zároveň. Jejich dlouhé vlasy prý splývaly jako mořská pěna a zakrývaly jejich těla, šupinaté rybí ocasy se leskly studeným světlem a jejich oči připomínaly hlubiny, do nichž se člověk neměl dívat příliš dlouho. Nezpívaly tak, aby lákaly jejich hlas byl spíše ozvěnou moře samotného, varováním, které se dotýkalo paměti a snů obyčejných smrtelníků.

Mezi rybáři a námořníky však vždy kolovala po generace temná pověst, prý krev mořské panny měla být darem, který zaručoval uzdravení z těžkých nemocí a ochranu před morem i prokletím a především i kapku magických schopností.

Ovšem ještě děsivější byla legenda, že samotné maso Sēlmarīthy propůjčovalo člověku nesmrtelnost. Říkalo se, že takový člověk přestal úplně stárnout. Právě tyto pověsti byly podle starých kronik příčinou jejich úbytku. Lov Mořských panen byl považován za těžký hřích i nebezpečný hazard. Mnoho lodí, které se o něj pokusily, se nikdy nevrátilo. Staří lidé věřili, že moře samo trestalo ty, kdo zaměnili dar za chamtivost. Dnes se o Sēlmarīthách mluví už jen jako o báchorkách. Přesto někteří námořníci tvrdí, že v klidných nocích lze zahlédnout stín dlouhého ocasu pod hladinou a že moře tehdy ztichne, jako by zadržovalo dech nad jejich krásou. A tam, kde moře mlčí, prý Sēlmarīthy stále žijí.

Sēlmarītha, mořská panna

Říká se, že v hloubi nejstarších hájů, tam kde sluneční světlo dopadá na zem jen jako setřesené kousky zlatého prachu a kde mech pokrývá půdu v měkkých, dávno zapomenutých kobercích, spí bytosti tak staré, že ani sami lesní elfové si netroufají určit dobu jejich vzniku a jejich věk. Ēnthlēiové, prastaří ochránci lesů, nejsou stvoření v pravém slova smyslu, spíše jakési zhmotnělé úmysly samotných stromů, vůle země a paměť času, která se rozhodla chodit po světě na kořenech místo po smrtelných nohách.

Vzhledem připomínají zbraň samotné přírody. Mají těla ze pokrouceného dřeva a temné staré kůry, propletená prastarými kořeny, které se vinou jako šlachy. Větve vyrůstající divoce z jejich zad i lebek, působí jako koruny zapomenutých stromových králů. Zatímco jejich duté oči, často a jen matně, žhnou zeleným světlem mízy. Každý jejich pohyb je pomalý, rozmáchlý a přitom pevný, jako by jejich kroky udávaly rytmus celému lesu. Měří obvykle mezi dvěma a půl až třemi metry, avšak ti nejstarší, kteří se už téměř zcela propojili s kořeny lesa, mohou působit jako nehybné kolosy.

Setkat se s nimi je ovšem vzácnější než najít dračí vejce. Mnozí totiž tvrdí, že Ēnthlēi se zjevují jen těm, kdo jsou hodni důvěry lesa. Jiní mají za to, že je nelze spatřit vůbec a člověk, který tvrdí, že je viděl, pozoroval jen stromy, které se náhodou podobaly bytosti a jeho mysl si zbytek domyslela. Lesní elfové však vědí své. Tyto bytosti nelze jen tak spatřit a potkat! Jen totiž tyto elfové znají šeptající zvuky, které Ēnthlēi vydávají. Hluboké praskání dřeva, vzdálené dunění jako ozvěna bouře, jemné vrzání připomínající kvílení starých dubů v zimním větru. Tomu říkají Ēn-thal’rienil — Šeptání Kořenů. A právě této řeči lesních strážců rozumějí jen a pouze oni. Pro lidské ucho jsou jejich jména i řeč, bohužel stejně neproniknutelná jako hukot větru mezi větvemi. Proto byla jejich pravá jména a jejich znění časem převyprávěna do podoby, kterou lidé dokážou vyslovit, aniž by si polámali jazyk či neztratili dech. Původní znění jejich řeči však nejsou slova, ale série vibrací a rytmů. Lidé to nedokáží reprodukovat a tak i Lesní elfové posléze jména hrdinů upravily a znějí jako: Třískokřup (Thrēskar), Vřískalák (Vris'khael), Mechovrb (Mekhorerben), Kořenas (Kor’naesh)

Legendy tvrdí, že Ēnthlēiové žijí tak dlouho, dokud žije les sám. Nejsou vázáni na jedno tělo. Když prizda, tedy jejich dřevěné schránky, zestárne natolik, že už neunesou tíhu věků, zapustí kořeny do země a stanou se součástí háje. Jejich vědomí se rozplyne mezi stromy, aby časem mohlo znovu zhoustnout a probudit se v novém těle, pokud si to les vyžádá. Smrt pro ně není konec, ale návrat. A přesto se od nich neočekává, že budou chodit po světě neustále. Ve skutečnosti tráví většinu své existence zakotveni v hlubokém, snovém spánku, kde naslouchají proudům magie, růstu i úpadku přírody. Jejich legie se probudí jen tehdy, když hrozí největší nebezpečí Posvátným hájům, když les sám povolá svého strážce, své syny, své soudce.

„Když dopadne první list bez větru na posvátnou půdu,
když kořeny zapláčou a země se v bolu zachvěje. A naši strážci, Ēnthlēi povstanou.

Ať jejich kroky duní jako bouře,
nechť smrtelníci poznají, že les si pamatuje a chrání ty, jež mu věří a slouží.“

Ēnthlēi, prastaří strážci Therenijských hájů

Tharvōriáni

Tharvōriáni jsou obří humanoidní bytosti se zvířecími znaky, dosahující výšky mezi 2,5 až 4 metry. Jejich mohutná, svalnatá těla a rysy připomínají býky s masivními rohy, které často slouží jako zbraně v bojích nebo nástroje při stavbě. Jejich srst je hrubá a hustá, přizpůsobená jejich přírodnímu prostředí. Většina těchto, minotaurů, jak se jim lidově říká, žije v Therēnii, kde tvoří izolované komunity v horských územích nebo hlubokých lesích. Mimo Therēnii jsou často nacházeni v lidských osadách, ale bohužel často v roli otroků. Jejich neuvěřitelná fyzická síla je předurčuje k manuální práci, zejména ve stavebnictví, kde jsou považováni za mistry stavitele.

Ačkoli jsou schopni mluvit lidským jazykem, často se tomu vyhýbají, protože se cítí nepříjemně nebo proto, že jejich zkušenosti s lidmi byly spíše negativní. Tharvōriáni jsou velmi podezřívaví vůči cizincům, a jejich agresivní chování je často obranné. Nedokáží však ovládat žádný druh magie.

Navzdory tomu jsou hluboce oddáni svým rodinám a komunitám. Rodina je pro ně vším a zájem o její blaho je jejich největší slabinou. Jsou ochotni obětovat vše, aby ji chránili. Taktéž mají velmi pozitivní vztahy k některým klanům Lesních elfů jako jsou Cālythāři, či Nēlingům, k těm se chovají opravdu dobře, díky tomu si vysloužili i přezdívku, něžní obři.

Je to prastará a těžko uchopitelná rasa éterických stromových bytostí, o nichž se mezi smrtelníky hovoří šeptem a s respektem. Nejsou to zcela dryády ani entové, jsou to vědomí zrozená z nejstarších stromů, jež zakořenily v půdě Therēnie dříve, než se po světě rozběhli první lidé a elfové. Jsou ztělesněním staré magie přírody, přetavené do éterické pololidské formy, která klame svou krásou a hravostí. Nejsou dobří. Ani zlí. Jsou... původní. Nedorozumívají se pomocí slov, ale pocitů, které přenášejí na ostatní dotykem. Dārhāiyové nereagují na pokusy o logickou komunikaci. Kdo se je snaží „přesvědčit“, bývá zklamán.

Na první pohled mohou připomínat elfy – mají dlouhé uši, ladné tvary a kráčejí tiše jako lesní vánek. Jejich kůže však není lidská, připomíná kůru, hladkou jako mech, a jejich vlasy jsou prorostlé liánami, květy či listy, které se mění podle ročního období nebo nálady. Jsou náladoví, svobodní a nelze je svázat žádným zákonem. Jejich nálada se mění jako les, někdy klidná, jindy krutá, někdy dětsky rozpustilá a pak zničehonic smrtící. Jsou nevyzpytatelní, a právě v tom tkví jejich síla a nebezpečí. Lesní elfové je neruší a oni je za to nechávají být. Mezi oběma rasami panuje zvláštní, prastaré porozumění. Není to přátelství v lidském smyslu, spíš respekt k něčemu, co bylo dávno před nimi.

Někdy se stane, že Dārhāiyové elfům pomohou, šeptem upozorní na blížící se hrozbu, zavějí květiny do jejich vlasů jako požehnání… nebo jim zcela nečekaně zachrání život. Ostatní rasy ale nemají takové štěstí. Vetřelci, dřevorubci, nebo dokonce vojáci, kteří vstoupí do hlubin lesů bez pozvání, bývají zničeni bez varování. Říká se, že Dārhāiy dokážou posednout samotné větve a přimět les, aby pohltil každého, kdo se mu znelíbí.

Jediným způsobem, jak přivolat Dārhāiye dobrovolně je hudba. Jemné hraní na flétnu, harfu či jiný přírodní nástroj, často v kombinaci se zpěvem. Objeví se, ne jako stíny, ale v plné kráse. Začnou tančit mezi stromy, vířit vzduch a světlo, a les v tu chvíli ožije pod jejich kroky. Říká se, že Dārhāiyů je přesně tolik, kolik je v Therēnii prastarých stromů. Pokud jeden padne, jiný Dārhāiy zemře. Pokud nový strom zakoření a přežije staletí, nový Dārhāiy se zrodí. Někteří z nich jsou starší než samotné království, jiní mlčí celá staletí, než se opět probudí. Legendy šeptají o zvláštní možnosti přerodu pro lesní elfy. Údajně totiž může i lesní elf, jenž navždy opustí cestu smrtelníků a zcela splyne s přírodou, projít proměnou v Dārhāiye.

Dārhāiyové, stromové bytosti

Fāyrēi

Fascinující a záhadná rasa drobných víl, které patří mezi nejmenší bytosti Vel Dōranu. Tito křehcí tvorové, dosahující maximální velikosti 25 cm, jsou známí svou elegancí a mystickou aurou. Ačkoliv jejich drobné, jemné tělíčko a křídla připomínají obyčejné hmyzí tvory, mají průhledná nebo perleťově lesklá křídla, která vydávají slabý třpytivý prášek. Tento prach má magické vlastnosti – po protřesení nebo jemném dotyku začne produkovat jemné světlo, které je často využíváno v lampách.

Jejich drobné tělíčko je pokryto jemnou, téměř průhlednou kůží, která odráží barvy okolní přírody, což jim poskytuje přirozené maskování. Ačkoliv se Fāyrēi mohou zdát němé, ve skutečnosti ovládají telepatickou komunikaci. Tato schopnost jim umožňuje hovořit nejen mezi sebou, ale také i s lidmi, spirity či elementály. Fāyrēi jsou hluboce spojeny s přírodou. Bohužel, kvůli jejich výjimečným schopnostem a kouzelné přitažlivosti jsou Fāyrēi často chytány a využívány jako mazlíčci.

Speciální lampy za 25 zlatých Drakkárů, do nichž jsou uvězněny, využívají magického prachu jejich křídel k produkci světla. Stačí lampou zatřást, aby víla uvnitř uvolnila světelný prach, který lampu rozsvítí na několik minut. Tento akt však bývá pro Fāyrēi vyčerpávající, což často vede k jejich oslabení či smrti, pokud jsou drženy v zajetí příliš dlouho. Divoké Fāyrēi žijí v harmonii s přírodou, obvykle v komunitách ukrytých hluboko v lesích, mezi květinami nebo v blízkosti čistých pramenů. Jsou to neuvěřitelně hravé a zvídavé bytosti, které si často vytvářejí drobné domovy v listech, květinách nebo mechu.

Nēlingové jsou malé antropomorfní kočky chodící po dvou, jejichž veselá a hravá povaha dodává světu Vel Dōranu jedinečný šarm. Stejně jako u Tharvōriánů, je jejich vznik velmi nejistý. Tito tvorečkové dorůstají výšky 40–60 cm a vyznačují se hustou srstí v široké paletě barev – od zlatavých odstínů po tmavě pruhovanou. Jejich velké, zářivé oči odrážejí neutuchající zvědavost a naivitu. Nēlingové mají mysl na úrovni asi desetiletého lidského dítěte, což se projevuje jejich upřímnou radostí, hravostí a jednoduchým chápáním světa.

Ačkoliv mají vlastní jazyk, je pro ně nesmírně těžké chápat ostatní, vše okoukávají dle mimiky a gest. Politika, náboženství a filozofie jsou jim cizí. Jsou nesmírně společenští a ochotně se zapojují do zahradničení, vaření či jiných jednoduchých úkolů. Jejich kultura je spjatá s přírodou a radostmi každodenního života, taktéž je to rasa bytostí, která osidluje většinu kontinentu.