.png){kind=logo}
.png)
O Yggrāsīllkých stromech
„Yggrāsīllké stromy nejsou pohým zdrojem magie. Jsou místem, kde se sám svět nadechuje.“
— Anthonius Arthoren, badatel
%20(1).png){kind=small}
S ochranou tohoto stromu je spjata Velká úmluva Lesních elfů. Podle prastarých dohod, mezi národem lesa a smrtelníků, jsou to právě oni, kdo v posvátných hájích střeží semena známého Yggrāsīllu z Kael-Dorei, jehož prapůvodní podoba setrvává na ostrově uprostřed jezera Thal’irian. Říká se, že jeho větve se neřídí zákony prostoru a času. Lesní elfové věří, že dokud Yggrāsīll žije, svět drží rovnováhu mezi růstem a zánikem.
A pokud by se stalo nemyslitelné a tento strom by zahynul, úmluva je jasná a nekompromisní, elfové bez váhání zasadí nová semena, i kdyby to mělo znamenat oběti, o nichž se ve starých písních nemluví. Kontinuita Yggrāsīllu je pro ně důležitější než jednotlivé životy, neboť jeho pád by otřásl samotnými základy světa a toho jsou si vědomi všechny živé bytosti na Vel Dōranu.
Navzdory tomu, že se o Yggrāsīllu často mluví v jednotném čísle, staré kroniky naznačují, že tento strom není ve světě osamocen. Existují zmínky o dalších Yggrāsīllkých stromech, rozesetých po vzdálených a často nepřístupných končinách. Jedna z nejzáhadnějších legend hovoří o modrém stromu ukrytém kdesi v Ledové arše, v krajině věčného mrazu. Nikdo ze smrtelníků jej nikdy nespatřil, alespoň nikdo, kdo by se vrátil, aby o tom mohl vyprávět. Šeptá se však, že Měsíční elfové možná opravdu znají jeho přesnou polohu, kterou po staletí střeží. O modrém Yggrāsīllu v Ledové arše se dochovaly i zvláštní zmínky, které se týkají kočovných elfských kmenů severu, které tyto informace potvrzují. Podle útržkovitých zápisů a ústního podání se jednou za několik desítek let v těchto nehostinných končinách protínají migrační trasy různých kmenů. A ne náhodou. V tomto období se prý mění proudy magie, krajina se na krátký čas utiší a Ledová archa dovolí vstup tam, kam jindy nepustí nikoho. Tehdy se kmeny, které jinak putují odděleně, spojují do větších celků. Ne však nejen kvůli obchodu, ale právě i kvůli shromáždění šamanů. Právě oni, spolu se svými učni, opouštějí ležení a vydávají se na cestu k místu, jehož polohu znají pouze zasvěcení a starší.
Říká se, že jde o posvátný okruh a osada v dosahu modrého Yggrāsīllu, kde je možné pobývat, aniž by bytost pohltila jeho síla. Toto setkání není rituálem v pravém slova smyslu. Šamani zde čerpají energii nepřímo, skrze přítomnost stromu, naslouchají změnám světa a v tichosti sdílejí vědění. Hovoří o tom, kde krajina slábne, kudy se nelze vydat, které oblasti jsou příliš nestabilní a kde se naopak otevřely nové cesty. Právě zde se rozhoduje o budoucích migračních trasách, o tom, kam se kmeny vydají v příštích desetiletích a čemu je lepší se vyhnout. Pro smrtelníky z jihu jsou tyto příběhy jen legendou. Pro severní kmeny je to však samozřejmá součást světa. Stejně jako zima, vítr a ticho. Modrý Yggrāsīll pro ně není bohem ani zdrojem moci, ale jakýmsi životně důležitým kompasem a rádcem. Starým, tichým a neměnným bodem, kolem něhož se jejich životy po generace otáčejí.
Avšak toto tajemství pečlivě chrání, stejně jako Lesní elfové semena jeho zlatého bratra. Kromě něj lze ve starých, často poškozených záznamech dohledat zmínky ještě o třech dalších Yggrāsīllkých stromech, jejichž jména i umístění se ztratila v čase. Možná stále stojí, tiše dýchají s magií světa a čekají, až si na ně někdo znovu vzpomene. Ale možná je lepší, že zůstávají zapomenuty.
Tak či onak jsou tyto stromy odkazem něčeho vyššího, co je nad naše obyčejné lidské chápání. Jsou velkolepé, majestátní, ale zároveň něčím víc, než jen pozůstatkem dávné moci a časů. Úmyslem bohů. Yggrāsīllké stromy působí dojmem mlčenlivých svědků světa, jejich kořeny pamatují éry, které dávno zmizely z kronik. A nesou v sobě ozvěny událostí, jež se nikdy nedostaly do písní ani legend živých bytostí. V jejich přítomnosti má i prostý člověk pocit nepatrnosti, jako by se ocitl tváří v tvář samotnému dechu života. Nevyžadují uctívání ani oběti, přesto v jejich blízkosti většina bytostí instinktivně ztiší hlas a oněměle pozoruje něco co nelze uchopit ani plně pochopit.
Mnozí starší učenci se domnívají, že Yggrāsīllké stromy nejsou pouze základním známým zdrojem energie, ale spíše výpuky magických uzlů díky nimž je možné ovládat všechny známé druhy magie i samotný chaos. A právě skrze něž svět komunikuje sám se sebou. Magie kolem nich neproudí chaoticky, nýbrž v rytmu připomínajícím tep srdce.
Tepu, který je pomalý, vytrvalý a neměnný. Ba i někteří druidové s básnickou duší tvrdí, že v určitých okamžicích, lze v šelestu jejich listoví zaslechnout odpovědi na otázky, které nebyly nikdy vysloveny nahlas. Nejde však o srozumitelná slova, spíše o pocity, obrazy emocí a náhlá pochopení, která se v mysli na okamžik objeví a stejně tak tiše opět zmizí.
V záznamech se však objevují i varovné zmínky. Píše se v nich, že pokaždé, kdy byl některý z Yggrāsīllkých stromů byť jen nepatrně narušen, svět na to odpověděl. Ne hněvem, ale velkou změnou, která zprvu byla nepatrná. Proud magie se na čas vychýlil, roční doby ztratily řád, některá místa začala chřadnout a jiná naopak bujela přemírou života. Svět si vždy bere zpět rovnováhu, kterou mu někdo neopatrně odejmul. Avšak kvůli obrovské energii jsou veškeré rituály, pokusy o studium či přiblížení se k těmto stromům velmi nebezpečné a proto zůstávají neprozkoumané.
Právě proto jsou Yggrāsīllké stromy považovány za hranici, jež by smrtelníci toužící po magickém umění neměli překračovat. Nejsou určeny k dobývání, ani k využití, ale k respektu. Všem okolo připomínají, že svět není postaven proto, aby byl zcela pochopen či ovládnut malicherností. Ale že existují síly, jejichž smysl spočívá v samotné jejich existenci. Jak pravil jeden badatel: Dokud Yggrāsīllké stromy stojí, drží svět rovnováhu. Rovnováhu mezi světlem a stínem, růstem a úpadkem, životem a tichem, které následuje po něm. A možná právě v tom tkví jejich skutečná podstata.